úterý 24. června 2014

Krakonošova 100

Report z Krakonošovy 100, aneb moje první stovka J

                Když tak nad tím přemýšlím, tak vůbec nevím, kdy poprvé se mi v hlavě zrodila myšlenka, že absolvovat 100 km dlouhý pochod je dobrý nápad J Ale jak už to tak bývá, tak jakmile jsem se rozhodla, už nebylo cesty zpět a omlouvá jen vlastní smrt J
                Pod svá ochranná křídla mě vzali Michal s Bártem, což jsou ostřílení harcovníci, kteří už za sebou mají řadu pochodů. V rámci „tréninku“ jsme společně absolvovali pochod Praha – Prčice, kde jsme se za doprovodu psa Toníka, 3 lahví vína a několika piv přesvědčili, že v téhle sestavě by to mohlo jít J
                V pátek 20. června nastal den D a my jsme se tentokrát už bez Tondy přemístili do Vrchlabí, a po vyzvednutí čísla, jsme se rozhodli pro stylové zahájení jak jinak než pivkem. Před startem jsme se potkali s Marťasem (bratranec) a jeho kolegou Radkem, kteří prohlásili, že chvilku poběží, aby se zahřáli - v tu chvíli už mi bylo jasné, že příště kluky uvidím až v cíli. J Říkala jsem si, že buď Marťas zaběhne skvělý čas, nebo někde skončí kvůli odrovnaným kolenům a jsem moc ráda, že platila ta první varianta J
Zleva: Bárt, Andrea, Michal

Vzhledem k tomu, že to byla moje první stovka, tak mým heslem bylo „Není důležité zvítězit, ale dokončit a dobře při tom vypadat“ J Chtěli jsme začít zvolna, ale po startu nás pohltilo davové šílenství, díky kterému jsme až na Mísečky (17,3km) šli strašný šrot :-D :-D Tam jsme na kontrole vdechli čaj a housku a valili dál.
Za Dvoračkami začal padat sníh s deštěm, ale za chvíli pršelo/ sněžilo tak silně, že jsme během chvilky promokli do nitě i přes pláštěnky a čelovky dosvítily asi tak na špičky bot. J Ještě že se zrovna šlo po asfaltu, jinak bychom si tam jistojistě rozbili někde čumák. V Harrachově (30 km) přestalo pršet, tak jsme dali čaj, kofolu, chleba a na chvíli si svlékli věci, abychom je malinko osušili. Původně jsme chtěli na občerstvovačce strávit maximálně 15 minut a nakonec se to protáhlo na 40 min, ale nelitovali jsme toho, protože po tom deštivém dobrodružství jsme potřebovali trochu uschnout a posílit morál. Následovalo nekonečné a ubíjející stoupání kolem Mumlavských vodopádů na Voseckou boudu, které bylo celé po asfaltu/ štěrkové cestě. Tento úsek byl fakt nepříjemný a nekonečný - od vody byla hrozná zima, do toho mlha a pokročila noční hodina, takže jsme cestu absolvovali beze slova, zahloubaní do vlastních myšlenek a někteří z nás si tam chvilku dali i šlofíčka za chůze.
Kolem Vosecké boudy jsme se rozhodli jen projít a nezastavovat, protože jsme se báli, že bychom tam promrzli, takže další zastávka byla plánovaná až na Lužické boudě (50,2 km), což bylo trošku osudové rozhodnutí, protože to v důsledku znamenalo, že jsme šli 20 km v kuse bez zastávky. Mezi Voseckou a Lužickou boudou už nebylo možné udělat ani krátkou přestávku, protože na hřebenu padala mlha a strašlivě foukalo, takže tam byla hrozná kosa a nedalo se dělat nic jiného, než prostě jít a jít. Krize na mě přišla mezi Sněžnými jámami (44 km) a Lužickou boudou (50,2 km), kde se sestupovalo po obrovských kamenech, které klouzaly a ještě se kymácely, tak tam jsem dala kyčlím fakt zabrat.L Každý krok mi vháněl slzy bolesti do očí, a ač bych to nahlas nepřiznala, tak se mi hlavou honila myšlenka, že jsem asi v pr… J Pohled na Michala mě trošku uklidnil, protože si očividně taky procházel drobnou krizí s bolavými koleny, takže jsem v tom nebyla sama (přece jen jsem měla obavy, aby kluci nelitovali, že sebou vzali takovou brzdu). Jenom Bárt neúnavně pádil dál (a to zrovna ani neměl žádnou mrkvičku J )

 Na Lužickou boudu jsem se doplazila s vypětím sil, slzami na krajíčku a zděšena představou, jak ujdu těch dalších 50 km… A pak se stal zázrak :-D Dala jsem gulášovou polívku, dva čaje, banán a ibalgin, trochu si protáhla nohy a záda a byla jsem zpátky ve hře :-D :-D Kluci naprosto nechápali, kde jsem v sobě ty síly vzala, a ptali se, jestli jsem si něčeho nešlehla, protože jsem pak šla jak vyměněná. J Následovalo 10 km Polskou stranou Krkonoš, která mě naprosto nadchla a byla opravdu nádherná! Na 60. Kilometru nás přivítala útulná občerstvovačka s úžasnou atmosférou a milým personálem - Domek Mysliwsky, kde jsme si dali kafe a sušenky a pokračovali na Sněžku. Výstup na Sněžku byl mega náročný a prožila jsem si při něm další peklo. J Byl 1 stupeň a foukal šílený vítr! Bárt na Sněžku vyběhl jak kamzík a my jsme se s Michalem plazili nahoru podél řetězů a v patách nám byla rodinka polských turistů v riflích a keckách, kterou jsme nemohli ani za nic setřepat z háku :-D
Zleva: Becherovka, Griotka, Rum


Na Sněžce (65 km) jsme pojedli, dali pivo, kafe a čaj a nakonec jsme se rozhodli pro panáka na cestu na zahřátí. Griotka nás vrátila zpátky do hry a ze Sněžky na Pomezní boudy jsme seběhli jako laňky J No na to, že jsem na Lužické vypadala, že chcípnu, tak jsem najednou běžela jako za mlada... Tož dejte mi čuchnout k chlastu a takhle to dopadá… Na Pomezních boudách (71,2 km) jsme dali rychlou pauzu (kontrola, záchod, lahváč, chleba) a indiánským stylem jsme pokračovali až do Pece (82,6 km). Nekonečná 5 km dlouhá rovina podél řeky byla fakt na morál, ale zvládli jsme to! V Peci poslední kontrola, kde jsme zkysli asi na 15 minut a marně se snažili posbírat síly. Pit stop nám nepomohl tak jak jsme očekávali a šplhání se neskutečně prudkým stoupákem na Hrnčířské boudy bylo spíš pochodem zoufalců…. Díky vzájemnému hecování jsme se tam nakonec doplížili a do cíle už nám chyběl jen 10 km sešup do Lánova a pak 7 km do Vrchlabí.
Doping na Pomezních boudách

Cca 13 km před cílem nám ruply nervy s tím, že už toho máme plné zuby a chceme být co nejdříve v cíli, tak jsme se rozhodli, že poběžíme. Netuším, kterou chorou hlavu napadlo, že začít běžet s více než 80-ti kilometry v nohách je dobrý nápad :-D :-D Michal to svádí na mě, ale myslím, že to spíš vyplynulo ze situace. Každopádně jsem nečekala, že bychom opravdu dokázali běžet! Vůbec nevím, kde se v nás ty síly vzaly, ale jeli jsme jak šílení!!! Pořád jsme předbíhali další udivené a unavené účastníky J. Nějaká dvojice borců se nás chytla (asi se nechtěli nechat ztrestat holkou J ) a běželi s námi posledních 6km. V cíli nám děkovali, protože když jsme kolem nich proběhli jak ďasi, že se prostě nemohli nechat zahanbit a museli taky běžet a že díky tomu mají tak hezký čas. Podle Endomonda máme průměr na posledních 15-ti kilometrech 6,9 Km/H :-D :-D Mám pocit, že jsme chvílemi běželi rychleji, než když si jdu prostě jen tak zaběhat. Chtěli jsme být v cíli do 19:00 hod a byli jsme tam v 18:05 SELČ, takže samozřejmě radost obrovská J
V cíli jsme se potkali s Marťasem a jeho kolegou, kteří už byli osprchovaní, najezení a stihli si dát krátkého šlofíčka. Dali jsme spolu pivo, vyměnili si zážitky – bylo to super! No a pro potvrzení toho, jak je svět malý jsem v cíli potkala Svaťu Kubánkovou z gymplu. Prý se ultratrailům věnuje rok a doběhla těsně před Marťasem – je fakt dobrá!!! Pár minut po nás dorazil i Bárt, který se zrovna občerstvoval, když jsme se s Michalem rozběhli. Byla jsem přesvědčená, že nás během chvilky doběhne, protože mi celou dobu přišlo, že má nejvíce sil a z nás tří je na tom nejlépe… Mrzí mě, že jsme Bárta takhle odběhli, ale on sám nevypadal, že by si z toho dělal těžkou hlavu, tak snad se na nás nezlobí J

Podtrženo a sečteno bylo to perfektní! Myslela jsem si, že únava bude narůstat postupně, ale pravdou je, že prvních 50 kilometrů pro mě bylo podstatně náročnějších, což jsem nečekala… Stejně jako na Prčicích – neskutečně pohodová atmosféra! Vyhovovali jsme si tempem i lidsky. Každý jsme si prožili nějakou tu svoji krizi, ale vždycky jsme se s tím nějak vyrovnali, nikdo nenadával, žádný stres, nervy, nikdo si nestěžoval a když byly síly, tak proběhly i nějaké vtipky a srandičky - prostě paráda...
Ani to počasí nakonec nebylo tak hrozné, jak jsem se obávala. Sice jsme se moc nezahřáli ani přes den a toužebně očekávané sluníčko nevylezlo, ale zas tak hrozné to taky nebylo J Jediné, čeho lituji je, že jsme kvůli mlze neviděli východ slunce. Víte, co to znamená? Že příští rok jdu znovu!! J Doufám, že i klukům se to líbilo stejně jako mě a že spolu ještě nějaký ten pochod absolvujeme…

Andrea