pondělí 23. ledna 2017

Doprava na Filipínách – Tipy na aplikace a cestování na Filipínách


Doprava na Filipínách je pěkná divočina, takže se není čemu divit, že pokud jste v Jihovýchodní Asii poprvé, tak z toho můžete být pěkně vyděšeni a mít pocit, že se nikdy nemáte šanci dostat tam kam potřebujete a že vůbec bude zázrak, když tohle přežijete. Budu ráda, když Vám tenhle článek pomůže se  trošku zorientovat a přesvědčí Vás, že se není čeho bát a hravě to zvládnete. Nejedná se o univerzální patent na rozum, ale o osobní zkušenosti z cest (nejen) po Filipínách a doporučení na aplikace, které se mi na cestách osvědčily a mnohokrát mi pomohly.




1.      LETENKY:

Mám appku snad všech leteckých společností, které zde operují. Lokálně nejvíce lítám s Cebu Pacific a Air Asia, do Evropy pak s Emirates (nejsou sice nejlevnější, ale jsou suverénně nejrychlejší a s krátkým přestupem v Dubai)

Proč:
  • Máte informace o letu stále po ruce
  • Často dochází ke změně/ zrušení letu
  • I při bídném internetovém připojení v appce získáte vše potřebné, zatímco na webu s velkou pravděpodobností neuspějete
  • U Cebu Pacifik Vám Appka vygeneruje QR kód, který na gate přiložíte ke čtečce, takže nepotřebujete žádné vytištěné letenky (hodí se obzvlášť pokud na letiště přijedete pozdě a nestíháte)

Na co si dát pozor:

  • Většina leteckých společností v JV Asii dělá to, že Vám k letence rovnou přihodí „extra“ služby, které navyšují cenu letenky (např. Zavazadlo 20 kg, jídlo na palubě, pojištění atd.), takže pokud tyto služby nepotřebujete, tak to nezapomeňte odklikat pryč, ať zbytečně neplatíte za služby, které nepotřebujete
  • Pokud Vám přece jen kabinové zavazadlo nestačí a cestujete se zavazadlem k odbavení, tak myslete na to, že musíte zavazadlo odbavit nejpozději 45 minut před odletem
  • Letíte z Manily? Pozorně sledujte, z kterého terminálu letíte. Ne vždy létají domestic flights z terminálu 4. Mezi jednotlivými terminály funguje shuttle bus, který má interval cca co 30 minut. V tomto článku najdete vše potřebné o Manilském letišti, shuttle busu, časových rezervách atd.: https://www.silent-gardens.com/air-transfer.php
  • Čeká Vás let zpátky do Evropy? Nechte si v Manile dostatečnou časovou rezervu! Domácí lety mají často zpoždění, změnu v čase odletu, nebo jsou zrušeny úplně. Je jedno, jestli je to kvůli počasí, situaci na letišti, či problémům letecké společnosti. Tady na Filipínách je to denní chléb. To stejné platí i o lodní dopravě. Nemusí být ani období dešťů a tajfunů. Stačí, aby to víc fouklo a dojde k přerušení lodní dopravy


2.      OSTATNÍ DOPRAVA

Pravidlo 1: NIKDY nepoužívejte v Manile taxíky!! Píše se to v každém průvodci včetně Lonely Planet a stejně se vždycky najde někdo, kdo to udělá... Pak za přesun mezi terminály zaplatíte místo 150 php 1500 php a dovi dopo. Takže jak na to?

Uber:
myslím, že netřeba představovat a všichni tuto službu znáte z Evropy. Appku si stáhněte ideálně ještě doma, ať to nelovíte na letištní wifi, která není žádná hitparáda. Aplikace funguje tak, že cenu vypočítává přímo aplikace a nemůže se tak stát, že by Vás řidič ošidil a zaplatíte jen tolik, kolik je opravdová cena jízdy. Důležité: Uber funguje pouze v Manile a některých dalších částech Luzonu a v Cebu City.

Veřejná doprava se zde skládá ze čtyř hlavních prvků:


a) Autobusy a Vany:

v každém větším městě je terminál odkud autobusy a vany vyjíždějí a kde zastavují. Mimo větší města nic jako zastávky není, takže kde si mávnete, nebo zahulákate, tam Vám zastaví.


DÁLKOVÉ LINKY (over night bus) fungují tak, že na terminálu bývá okýnko, nebo člověk s papírem a tužkou, kterému řeknete kam chcete a on Vás pak včas naláduje do správného vanu/ dálkového autobusu. Pokud chcete jet na trase Manila – Banaue a zpět, doporučuji koupit lístky s předstihem. Autobusy můžou být vyprodané. Lístky se dají sehnat buď přes web, nebo přímo na autobusovém terminálu v Cubao, nebo Banaue.

Tip: 

Na dálkové linky si nikdy neberte předposlední řadu. S velkou pravděpodobností se na pěti sedadlo za Vás nacpe rodina 4 dospělých s 6 –7 potomky a budete je mít celou cestu za krkem, na klíně, ve vlasech a tak vůbec.

Pokud jedete BĚŽNÝM DENNÍM AUTOBUSEM, tak netřeba shánět lístky, prostě si nastupte a až se rozjedete, tak Vás štiplístek přijde zkasírovat. A tím, že mu řeknete kam jedete, tak aspoň bude vědět, kde Vás vysadit.


V autobuse je občas pěkný šrumec, ale má to své kouzlo. Často přiskakují i drobní prodejci, od kterých si můžete za 5 - 10 php koupit sáček oříšků, nebo za 15-20 php vodu, nebo jiný soft drink.


Některé terminály jsou opravdu velké a můžete si připadat ztraceni jak rohlík v párku. Zachovejte chladnou hlavu a nebojte se ptát. Filipínci jsou úžasní lidé! A když se Vám podaří tvářit se dost retardovaně (tak jako nám v Cebu City), tak Vás dovedou až do busu a ujistí se, že jste opravdu nastoupili a nezůstali jim tam na krku :-)

Důležité: 

některé města mají více autobusových terminálů. Dejte si pozor, abyste byli na tom správném. Zatím se mi vždy osvědčilo pravidlo – chci jet na jih, hledám South Terminal, chci jet na sever, hledám North terminal, ale víte jak... Výjimka potvrzuje pravidlo, takže pokud nevíte, ptejte se tak dlouho, než Vám to někdo řekne. Dobré je, že autobusová doprava je na Filipínách ta nejpoužívanější, takže by nemělo být těžké se této informace dopátrat.

Cena se odvíjí od kilometrů. Pro představu: Klasický autobus z Tagbilaranu do Anda City (přes celý Bohol) nás vyšla na necelých 100 php. Overnight bus z Banaue do Manily byl za necelých 500 php. Van z Puerto Princesa do El Nida vychází kolem 700 php.

Van s názvem „Black Mafia“ nás zavezl z Baguio do Banaue. Horším autem jsem asi v životě nejela. Ale Zážitek nemusí být pozitivní, ale silný a na Black Mafii rozhodně nikdy nezapomeneme :-)
Klasický denní autobus. Žádná klima a okna dokořán :-)
Na overnigh bus se pořádně oblečte. Bývá tam faaaakt zima

b)      Jeepney:


Kde si na ně mávnete, tam Vám zastaví. Vpředu a na boku mívají napsané kam jedou, no po pravdě stejně Vám to většinou nic neřekne, takže opět - ptejte se, ptejte se, ptejte se. Řidiči jeepney bývají dost exoti, ale k turistům bývají ochotní a pokud potřebujete přestoupit, tak Vám i poradí kde a dokonce Vám ten druhý jeepney i zastaví a řidičovi předají informaci, kam že má ty bledé tváře odvézt

Platí se tak, že pošlete peníze po ostatních spolucestujících k řidiči. 

Cena je tuším za krátkou jízdu 10 php za dlouhou 20 php, ale přesně nevím. Doporučuji mít u sebe drobné.

Jeepney v Banaue

Jeepney


c)       Tricykl:


Tricykly můžou být dost tricky :-) Proč? Hned po taxikářích jsou to mistři v ojebávání turistů, ale pokud znáte cenu, tak se s nimi dá většinou domluvit a hlavně jsou místa, kde je to jediný možný způsob dopravy, takže je rozhodně nezatracujte. Obvyklá cena na krátkou jízdu do 2 kilometrů je 10 php/osobu. Osobně to dělám dvěma způsoby. Na krátkou jízdu se ani neptám a po vystoupení zaplatím (za 3 osoby jsem vždycky nechala 40-50 php).  Pokud je to větší vzdálenost a nejsem si jistá cenou, tak ještě než si chytnu tricykl, tak se poradím s místňákem, kolik je normální cena a s řidičem si domluvit cenu ještě před nástupem tak, aby byla přiměřená. Rozhodně u sebe mějte drobné, protože to, že nemají zpátky je jejich oblíbený způsob, jak vytlouct z jízdy více peněz.

Na tricyklech nejvíce uvidíte lokální trendy. Zatímco v horách kolem Banaue jsou tricykly malinkatém tak na Cebu jsou to obří rodinné vozy. Nejrásnější tricykly jsem zatím viděla na Palawanu.


d)      Lodě:

Filipíny jsou tvořeny ostrovy, takže nikoho nepřekvapí, že bez lodí by to prostě nešlo. Lodní dopravu lze rozdělit na:

Pravidelné linkymají jízdní řád a stanovenou trasu. Lístky na ně koupíte buď přímo v přístavu, u některých dokonce na webu, kde ale bývají ceny vyšší, protože lístky přes web kupují jedině turisté.

Lodě k pronájmu a výletní lodě – skoro všude si můžete půjčit loďku na celý den. Cena se líší podle lokality a Vaši schopnosti smlouvat. Např. V Hundred Island National Park jsme měli loďku pro 5 lidí na celý den za 1400 pesos. Kapitán nás vozil kam jen jsme si přáli, vždycky nás vylodil, kde jsme chtěli, čekal na nás a hlídal nám věci. V El Nidu a dalších turisticky oblíbených lokalitách budou ceny samozřejmě trošku vyšší. Pokud nepronajímáte loď přímo v Turistickém Info centru (což je často nejlevnější varianta, protože mají fixní cenu, kterou nenavýší jen to, že nejste místní), tak se nebojte nevzít první nabídku a zmapovat ceny.

Puerto Galera, Mindoro pravidelná linka do Batangas, Luzon
Palawan – výletní lodě


e)      Skútr:


Skútry k pronájmu najdete snad na každém rohu. Ceny se liší podle ostrova a konkrétního místa, ale měly by se pohybovat mezi 300 - 500 php za skútr na den. Někde Vám k tomu půjčí i přilby, někde ne. Než si skútr vezmete, vyzkoušejte, že mu fungují brzdy, světla a hlavně klakson :-D Protože pokažený klakson je to nejhorší, co se Vám na Filipínách může stát. Nezapomeňte si z ČR přivézt nejen svůj, ale i mezinárodní řidičský průkaz. Stojí 100 Kč a vyřídí Vám ho na počkání. Rozhodně se vyplatí ho mít. Může se stát, že Vás nikdo stavět nebude, ale pokud ano a vy ho nebudete mít, tak počítejte s tím, že bude chtít policista nějaký ten úplateček... Jízda na skútru je skvělá, dává Vám neskutečnou svobodu a možnost zastavit si, kde se Vám zrovna zamane. Jen buďte opatrní, uvědomte si, že nejste Valentino Rossi a zbytečně ty zatáčky neklopte – může to klouzat. Viděli jsme dost turistů se silničním lišejem.

Určitě zkuste jízdu na skútru. Zamilujete si to.

A pomyslná třešínka na dortu veřejné dopravy? Pokud máte rádi vítr ve vlasech, neděsí Vás jezdit na skútru bez přilby, ale řídit sami nechcete, netroufáte si, nebo se prostě nechcete vracet do výchozího bodu, tak určitě vyzkoušejte Habal – Habal. Jedná se o naprostou Filipínskou klasiku, kdy si pronajímáte skútr i s řidičem. A jak to funguje? Buď můžete stát u cesty a mávat na kolemjedoucí (doporučuju nemávat na skútry, kde už jsou 4 a více lidi. I kdyby Vás chtěli vzít, nemají kam :-) ). Pokud je na Vás mávání u cesty moc punkové, tak stačí se rozhlédnout kolem sebe a pokud nejste někde uprostřed džungle, nebo na zastrčené pláži in the middle of nowhere, tak během chvilky najdete nějakého místňáka se skútrem, který Vás za pár peněz rád odveze kamkoliv a přilepší tak rodinnému rozpočtu. My měli na Cebu habal habal na celý den za 500 php. Odvezli nás, kam jsme potřebovali, když jsme byli na canyoningu, nebo se koupali u vodopádů, tak na nás čekali, ukázali nám ty nejhezčí místa, které bychom sami nenašli, prostě paráda. Habal – Habal je super, když cestujete sami, nebo ve dvou. Ve skupince už se těžce shání dostatek skútru.

Habal – habal v praxi. Cebu Island
.

3.      MAPY

Co člověk, to názor. Já mám nejradši Google Maps, ke kterým si můžete stáhnout offline oblasti, takže i když nemáte připojení k internetu, tak fungují bezvadně. A proč mít mapy v telefonu?
  • Tak hlavně je dobré vědět, kde že to vůbec jste, že :-D Budete se divit, ale většina Filipínců nebyla dál, než za vlastními humny, takže pokud si myslíte, že když se zeptáte místňáků, tak se přece nemůžete ztratit, tak takhle to tady nefunguje :-) Oni Vám poradí moc rádi - a ne, že ne - ale často sami neví... A protože jsou tak strašně hodní a nechtějí Vás zklamat tím, že by Vám řekli, že to neví, tak výsledek této akce je dost nejistý...
  • Budete vědět kdy vystoupit z autobusu. Řidič autobusu vetšinou ví kdy a kde Vás vysadit a pokud neví, tak všichni cestující rádi přispěchají na pomoc, ale občas je přece jen lepší si to hlídat, abyste pak v poledním vedru a v žabkách nemuseli šlapat 2 kilometry po asfaltce jako my, protože jsme každý mysleli jiné vodopády :-) 
  • Mapových aplikací je nepřeberné množství, takže ať si stáhnete kteroukoliv z nich, neuděláte chybu. Jen si pohlídejte, aby byly dostupné i v offline režimu
  • Chystáte si i na horské treky? Stáhněte si appku PH Mountains, kde jsou detailně popsané různé treky na Filipínách, včetně délky trasy a mapy. Jediným mínusem je, že tahle appka bez netu moc nefunguje...

4.      UBYTOVÁNÍ

Pokud cestujete po Filipínách, je zbytečné rezervovat si ubytování na celý pobyt dopředu. Pouze Vás to svazuje a bere Vám to možnost strávit více času tam, kde Vás to okouzlilo a nezdržovat se na místě, které neodpovídalo Vaším očekáváním. Za sebe doporučuji bookovat první noc po příletu/ přesunu na jiný ostrov. Přesuny se občas protáhnou, veřejné osvětlení buď není vůbec, nebo svítí tak, že kdyby tam nebylo, tak nepoznáte rozdíl a Filipíny jsou blízko u rovníku, takže celoročně je tu tma kolem 17:30 a toulat se po tmě v neznámém městě/ vesničce a obrážet kde mají volný pokoj není pro každého... A jak si najít ostatní noclehy?

  1. můžete hledat přímo na místě, tak že se zeptáte na recepci zda mají volno. Pokud mají, tak Vás nechají si pokoj prohlédnout, řeknou Vám cenu (většinou si řeknou víc, takže je kam smlouvat) a záleží na Vás, jestli se Vám to líbí, nebo popojdete dál
  2. použijete některou z aplikací na rezervaci ubytování. V Asii je nejpoužívanější Agoda, následuje Booking.com a Airbnb.
Pár tipů:


Řada ubytování nefunguje na žádném z ubytovacích serverů a lze je zarezervovat pouze osobně/ telefonicky. To platí zejména na severu Luzonu kolem Banaue, Baguio atd. Nejlepší je rezervovat ubytování až na místě.

Ceny na Agoda/ Booking.com jsou vyšší, než přímo v daném ubytovacím zařízení (musí totiž zaplatit Agodě/Bookingu poplatek za zprostředkování ubytování). Dělali jsme to tak, že jsme si ubytování našli v některé z aplikací a pak si vyhledali kontakt na hotel a domluvili se s nimi na ceně. Tento přístup se nám vyplatil i proto, že jsme moc chtěli do jednoho překrásného resortu, ale Agoda i Booking psali, že je v daném termínu fully booked. Tak jsem si řekla, že „líná huba, holé neštěstí“, zvedla telefon a zjistila, že mají ještě jeden pokoj, ale že je bez televize (jaká to tragédie, že? ), takže nás nejen ubytovali, ale ještě nám i dali 50% slevu za to, že to přetrpíme bez televize....

Airbnb má na Filipínách dost špatnou pověst. Nepoužívají ji ani tak soukromníci, jako spíš penziony/ hotely. Ubytování často kvalitativně neodpovídá a následně se domoct kompenzace prý bývá složité. Osobně jsme ani jednou přes Airbnb nenašli nic, co by se nám líbilo a mělo adekvátní poměr cena/výkon


5.      POČASÍ

Asi netřeba rozepisovat proč je dobré si (nejen) v Jihovýchodní Asii hlídat počasí. I když se nechystáte na cesty v období dešťů, vždycky může přijít nějaká tropická bouře, zapomenutý tajfunek či zemětřesení. Nejvíce se mi osvědčila aplikace Windy, která má perfektně zpracovaný radar ohledně větru a srážek a zatím byl vždycky nejpřesnější. Lety většinou vlivem počasí neruší a bývají jen zpožděné, ale lodní doprava je ovlivněna témeř vždy. Takže pokud máte pocit, že je počasí a moře trochu divočejší, než bylo před pár dny a vy se chystáte přesunout na jiný ostrov, tak se ptejte na recepci svého ubytování, protože ti mají vždy aktuální informace o výstrahách a ví, jestli jezdí lodě, nebo ne. My takto zvolili úprk z Boholu o den dříve, protože hrozilo, že se nedostaneme na Cebu a nestihneme náš let, tak jsme raději odpluli o den dříve a ten den strávili v Cebu City. A dobře jsme udělali...


Na Filipínách se rozhodně vyplatí hlídat si počasí. Běžně se stává, že zatímco na východním pobřeží prší a prší, tak stačí přejet na druhou stranu ostrova a užít si sluníčka.



Pokud hledáte aplikaci, která Vás i pobaví, tak my si zamilovali Grumpy Cat Weather. Tahle protivná sarkastická kočka nejen ví, ale dokáže i zvednout náladu... Posuďte sami...

Je to miláček...


NĚCO ZÁVĚREM?
Samozřejmě můžete cestovat pohodlně a ve velkém stylu. Není problém si kdekoliv pronajmout van/ soukromé auto za cca 4000 – 4500 php na den, ale pokud chcete poznat opravdové Filipíny a Filipínce, nebojte se cestovat jako místní. Bez ohledu na to, co slyšíte ve zprávách je tady velice bezpečno a pokud se vyhnete jižním ostrovům (Mindanao a jížněji) a nebudete se po nocích toulat v pochybných čtvrtích (na férovku – taky bych v noci necourala po Ostravě Přívoze a Žižkovskýma uličkami...), tak se nemáte čeho obávat.


  • Nekoukejte na kilometry, ptejte se na čas. Kilometry tady mají úplně jiný rozměr, než jsme zvyklí z Evropy. Např. 100 km ze Cebu City do Oslobu trvá autobusem 5 hodin.
  • Kupte si Filipínskou předplacenou SIM kartu. Stojí pár korun, volání i data jsou tady za hubičku. Pokud si ji budete kupovat v kiosku na letišti, tak si dobře zjistěte, co Vaše SIM karta umí. Rádi prodávají turistům dražší SIM karty se službami, které často ani nevyužijete (SMS a neomezené volání zdarma atd.). Předplacené karty umí super datové balíčky (např. U operátora Globe máte za 50 php 1GB dat na 3 dny, nebo 650 MB dat na 5 dní. Rozhodně je balíček výhodnější, než run on rate účtování = účtování za přenesená data)
  • Mějte oči a srdce dokořán a ptejte se. Filipínci jsou úžasní lide a rádi Vám pomohou a poradí. Nebojte se ptát a komunikovat s místníma. Otevřete se tak nevšedním zážitkům a dostanete se na místa, které Vám žádný průvodce neporadí.
  • Naučte se pár slovíček v tagalogu. Tak jako my máme nářečí, tak tady taky fungují dialekty, ale stačí jen místo „Thank you“ říct „Salamat“, místo „Good morning“ použít „magandang umaga“ a místo „OK“ říct „Sige Sige“ a uvidíte jakou jim uděláte radost.
  • Nebojte se nakupovat v Sari – Sari, což je označení pro místní krámky. Pokud mají horkou vodu, tak Vám udělají i kafe.
  • Rozhodně ochutnejte street food! Pokud nemáte odvahu na jejich variace na maso (což já taky nemám, když nepočítám vepřové na špejli), tak určitě ochutnejte jejich smažené banány, čerstvé ovocné koktejly, zeleninové spring rolls a čerstvý kokos (fresh buko), který nejprve vypijete a následně Vám ho rozseknou a vyjíte ho. Stojí to pár korun a budete ohromeni!
  • Kufr si nechte na dovču do Chorvatska. Sbalte se do batohu. Vím, že v kufru se líp hledá, ale pokud nehodláte strávit celou dovču v resortu, věřte tomu, že už po dvou přesunech Váš kufr třikrát proklejete do horoucích pekel.

Pokud Vás cokoliv napadá, nebo máte tipy na další užitečné aplikace, či cestovatelské zkušenosti, tak neváhejte a pište :-)
Zmrzka

Souhrný seznam používaných aplikací:
 Cebu pacific
Air Asia
Emirates
Letuška.cz
Uber
Google Maps
PH Mountains
Agoda
Booking.com
Airbnb
Windy
Grumpy Cat Weather

čtvrtek 31. března 2016

A co dál?


Venku se začíná oteplovat, ultratrailová sezóna je rozjeta na plné pecky, termínovky jsou plné k prasknutí a můj kalendář taky. Zatímco první polovina letošního roku bude víc než tradiční, tak ta druhá polovina pro mě bude plná změn a nových výzev…

V dubnu se rozehřejeme tradičním cyklo „soustředěním“ na Mallorce, kde bych se ráda rozjezdila, rozběhala a dostala se do sportovního módu, protože to co v posledních měsících předvádím je naprostý vrchol lenosti a povalečství a už to tak dál prostě nejde! Po návratu z Mallorcy bych už chtěla začít pravidelně běhat, cvičit jógu a dát několik sportovně-výletních víkendů s kamarády, abych se stihla dostat aspoň trošku do formy před Krakonošovou 100, která je moje srdcovka a kde bych ráda vylepšila svůj loňský čas (18 hodin). V červenci plánuji strávit pár dnů na Severní Moravě u rodičů a najezdit s tátou nějaké kilometry na kole, protože na konci července mě a Tondu čeká přesun za Peťou do Manily, která bude na následující 3 roky našim domovem. Proto program na druhou polovinu roku je pro mě zatím ve hvězdách, ale rádi bychom na podzim zajeli do Himálají a možná přiletíme do ČR na Beskydskou sedmičku, nebo Pražskou stovku, ale ani jedna z akcí ještě není jistá.

Ale ani s odletem na Filipíny se mě nezbavíte a sem tam napíšu nějaké zážitky, ať už ze sportovních akcí, nebo našich cest. Btw. Peťa pořídil GoPro, já si stáhla Instagram, takže teď už jen pořídit si selfie tyč a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty :-D

Takže… Stay tuned! :-)

Time to learn new skills :-)


neděle 31. ledna 2016

Brtnické Ledopády 2016, aneb frčíme na zelenou!

Už od prosince jsem nemluvila o ničem jiném, než o tom jak se těším na Ledopádovou stovku, kterou jsme chtěli stejně jako loni jít společně s mým mužem Petrem. Sice avizoval termínovou kolizi s tradiční italskou Marcialongou, ale protože kvůli nedostatku sněhu letos ještě nestál na běžkách, zůstávala jsem klidná a přesvědčená, že na Marciu nepojede a půjdeme na stovku. Dva týdny před termínem však na popud Juraje vyrazili do Bedřichova na běžky a tam se to stalo!!! Peťa zjistil, že je v laufu, na běžkách se cítí dobře a že by byl hřích na Marciu nejet. Tož co Vám budu povídat – faaaakt jsem byla naštvaná. Tož jsem začala shánět někoho, kdo by se mnou šel a zároveň do mě hučel Peťa, ať jsem normální, uvědomím si, že jsem od říjnového návratu z USA nic nedělala, tak ať nevymýšlím nesmysly a jdu na krátkou… No nahlodal mě slušně… Přesto jsem na facebook hodila dotaz do pléna mých přátel, kamarádů a známých, jestli se neozve někdo, kdo by se mnou těch 110, nebo 58 km šel. A kupodivu se ozval ten, který to všechno spískal – Juraj :-) Měla jsem z toho velkou radost a dohodli jsme se na trase 58 km, protože přestože Juraj dělá cyklistiku a triatlony, tak na dálkovém pochodu ještě nebyl a vyhodnotili jsme, že Ledopádová stovka není ta nejvhodnější a nejjednodušší premiéra :-) Pár dní na to napsala Romča, s kterou se známe z přechodu Rumunských hor, že by šla taky a to už jsem věděla, že máme nakročeno ke kvalitnímu zážitku :-) Sice se pak ještě ozvala Svaťa s tím, že oni stovku jdou a můžu se přidat, což byla neskutečně lákavá nabídka, ale tím že už jsem nalanařila Juraje a Romču na dětskou trasu, tak už bylo rozhodnuto.
Pátek se nesl v duchu neskutečného blázince. Hromada práce, nutnost doma uklidit, aby kamarádku Álu, která mi měla na víkend pohlídat Tondu, netrefil šlak a pak samozřejmě balení na pochod, které se výrazně protáhlo kvůli skutečnosti, že jsem za posledních několik měsíců plíživě dost přibrala a ve všem jsem si připadala jak sumo na útěku. Nakonec jsme vše stihli a jen s malým zpožděním proti původnímu plánu jsme vyrazili směr Šluknovský výběžek. Cesta proběhla bez problému a Juraj nás všechny pobavil, když při předjíždění dvou kamionů objevil novou techniku, jak se vyhnout fotce z radaru – začali jsme tomu říkat „jízda levým pruhem“ :-) V Mikulášovicích jsme se navečeřeli (řízek o velikosti sedla z babety byl výýýborný), dali pivko a přesunuli se do tělocvičny, kde jsme ukořistili šatnu, rozbalili spacáky a dali ještě jeden chmelový ionťák na dobrou noc.
Zabrali jsme si šatnu, kde bylo nejen teplo, ale měli jsme to i blízko na záchody





Ionťák na dobrou noc
Kdo mě zná, tak ví, že vstávání nepatří k mým silným stránkám. Přesto jsem byla vzhůru nezvykle brzo a měla jsem tak dost času a pohody na přípravu všeho potřebného včetně řasenky, což Juraj okomentoval překvapeným „Jako really?!“ Jakoby neznal mé motto „Není důležité vyhrát, ale dobře při tom vypadat“ :-) Nasedli jsme do busu, který nás měl přepravit na start do Starých Křečan. Udělali jsme si registraci, dámy si daly místo snídaně předstartovní pivko a před 8 hodinou jsme vyrazili na trať. Prvních několik kilometrů jsme neměli s orientací problém. Sice jsme minuli odbočku na Köglerovu naučnou stezku, ale naštěstí jsme si zašli jen cca 10 minut a právě tady zazněla od jednoho pána jedna z klíčových vět celého dne „Já to říkám, že se nevyplácí být rychlý!“. Kdyby jen tušil, kolikrát si během dne ještě na tuto jeho větu vzpomenu :-) Seběh dolů se místy podobal bahenním lázním, ale co by to byla za ultra bez pořádně zablácených bot?! Bláto místy schovávalo ledové plotny a jedna taková poslala Romču k zemi. Naštěstí z toho vyšla jen se zabláceným zadkem a bez zranění.
Snídaně šampionů

Na konci Koglerovy naučné stezky
Pak už přišly ty opravdové krásy, jako jsou Kinského vyhlídka a Kyjovský hrádek. Pod Kinského vyhlídkou nechávám o skálu opřené hole v domnění, že se určitě budeme vracet a aspoň budu mít volné ruce na šplhání po ledových schodech… Nejsem jediná, kdo zjistil, že to byla chyba, ale nebojme se si přiznat, že já jsem to hovado, které tuto vlnu spustilo :-D Neboť když tam všichni viděli opřené hole, tak si je tam několik lidí odložilo taky a když jsme se vraceli, tak tam těch holí nebylo málo… Tímto se omlouvám všem, kteří se mnou inspirovali, a uznávám, že opravdu nejsem příklad hodný následování. 
Cesta na Kinského vyhlídku

Cestou na Kinského vyhlídku

Cestou na Kyjovský hrádek - tady ještě všichni pohromadě :-)

Kolem Kyjovského hrádku
Cesta přes Úzké schody na Tokáň nám krásně utekla. Sice jsme místy drobně váhali kudy tudy, ale po konzultaci s itinerářem a  spolupochodníky jsme našli cestu do útulné hospůdky, kde nás čekala milá kontrola s Luckou. Dostali jsme úžasnou gulášovou polívku, Juraj si dal kofolu a my s Romčou pivko. Při odchodu z hospody začal být Juraj nervózní, že nejdeme tak rychle jak předpokládal a že tímto tempem nebudeme večer v Praze. Juraj měl totiž na večer v Praze domluvenou večeři a vínko a naše courání se mu vůbec nehodilo do časového plánu :-D :-D Kousek za Tokáni mu bouchly saze a na dlouhou chvíli jsme ho ztratily z očí a pokračovaly samy dvě.

Úzké schody
Po zledovatělé cestě „co krok to vášeň“, jsme se dostaly k tajné kontrole na Turistický most, na kterou jsem se po loňsku moooooc těšila. A opět nezklamala!! Co víc – díky ní jsme objevily palivo na zbylých 25 km. Když jsme viděly, že si tam dámy dávají ruma, tak jsme si s Romčou řekly, že si dáme taky, ale slečna nám říká „A nechcete radši zelenou“. Tak jsme na sebe mrkly a bylo jasno! Slečna naší volbu pochválila větou, která nás dostala do kolen „Dobře děláte! Jezdím na zelenou, po rumu bliju!!“ :-D :-D Zelená nás perfektně nakopla, takže uklouzané výstupy na Brtnický hrádek, Oponu a ledopády Varhany a Sloup jsme zvládly raz dva. Při šplhání na Brtnický hrádek jsme potkaly Juraje, který už se vracel z kontrol a běžel jak urvaný z řetězu. Tak jsme na něho houkly, jestli s náma počítá na cestu do Prahy, na což nám odpověděl, že si není jistý. Tak jsme v tu chvíli nevěděly, jestli žertuje, nebo to myslí vážně, ale spíš jsme počítaly s tím, že dneska už ho neuvidíme. Tak jsme si pro jistotu domluvily odvoz na neděli s dvěma sympaťáky, s kterými jsme se často předbíhali :-)
Turistický most, aneb jedeme na zelenou!!
Jak jsme stoupaly údolím Vlčího potoka, tak zelená pomalu přestávala účinkovat, přicházela drobná krize a obě jsme se těšily zpátky do Starých Křečan, kde nás čekala kontrola v hospodě. Ale věděly jsme, že těch 8 km nám ještě chvilku potrvá. Výstup na Vlčí horu byl pěkně pekelný a z hladu se mi začaly dělat mžitky před očima. Vyhodnotila jsem, že do hospody nevydržím a v rychlosti jsem do sebe nasoukala klobásu a Romča colu. Cestou z Vlčí hory Romču píchlo v koleni a vypadalo to fakt špatně a bála jsem se, jestli bude v pohodě. Ale když jsem jí řekla, že do hospody na zelenou je to už jen 3 km, tak se rozběhla jak laňka a dohnala jsem ji až na začátku Křečan :-D To furt říkám, že motivace je třeba…
Polívka už na nás bohužel nezbyla, tak jsme místo toho dostaly párek, daly jsme si velkou zelenou (malá by nám až do cíle nevydržela), chvilku jsme poseděly i s pánem, s kterým jsme se pořád potkávaly (bohužel nevím, jak se jmenuje, říkejme mu třeba Jarda), a ten nám prozradil, že jeho kamarád Pepa je už v cíli stovky, skončil na 6. místě a hlásil, že ty poslední kilometry nejsou úplně zadarmo, tak jsem se bála, co nás čeká… Nasadili jsme čelovky a vyrazili do tmy. První kilometry byly překvapivě jednoduché a hlavou mi furt vrtaly Jardova slovo, protože někdo, kdo doběhne stovku šestý, neřekne jen tak o něčem, že to není jednoduché. A pak to přišlo – odbočka doprava a kam až jsem dohlédla, stoupaly do kopce odrazky. Musela jsem se nahlas zasmát, protože mi hned bylo jasné, že tohle nebude procházka růžovým sadem a pro jistotu se ještě rozpršelo. Vysápaly jsme se na vrchol Vlčice a přes stromy, listí a pařezy se opatrně pustily dolů. Po krátkém bloudění u Kunratic jsme se rozhodly, že se budeme držet Jardovy věty, že být rychlý se nevyplácí a až na vrchol Hrazeného jsme šly pomalu a držely se ve skupince dalších pochodníků. Za Hrazeným jsme dohnaly sympatického stovkaře, s kterým jsme došly až do cíle. Naštěstí jsme měla ještě zbytek baterky, který jsem použila na mapovou konzultaci, protože orientace na louce byla v té tmě malinko těžší. Furt pršelo a foukal šílený vítr, tak už jsme se těšily do hospody.
Od Juraje jsme pořád neměly žádné zprávy, tak jsem mu ze Starého Hraběcí psala, že už to máme kousek do cíle a jestli tam je, nebo už fičel do Prahy. Zpráva, že je v hospodě, čeká na nás a máme pohnout zadkem, mi udělala radost, akorát se opět projevil zákon schválnosti a pravdivost rčení, že spěchat se nevyplácí. Těsně před Mikulášovicemi byla zmoklá, chcípla šipka, u níž jsme nedokázali identifikovat, kam má směřovat a protože před námi nikdo nebyl, tak jsme fakt netušili kam. Naštěstí nás během chvilky došel pár, s jejichž pomocí jsme našli cílovou hospodu u Huberta, která vypadala úúúúplně jinak než loni – asi jsem loni byla faaaaakt prošitá, když jsem tam přicházela :-D
V hospodě nás čekal Juraj, který pro nás měl objednané dva panáky zelené. Dorazil víc jak hoďku před náma, takže už byl osprchovaný a nachystaný na cestu. My jsme si s Romčou vyzvedly diplomy, koply do sebe panáka a všichni tři jsme jeli do tělocvičny nabalit věci a nabrat ještě jednoho stovkaře, který chtěl do Prahy. Nasedly jsme do auta a přišel vrchol celého dne – Juraj pro nás měl v autě připravené vychlazené piva!!! Tak tomu říkám naprosto epesní servis, který si zaslouží metál! :-) Cesta do Prahy utekla rychle, protože Juraj jel jako zvíře. Kousek před Prahou na nás na všechny padla únava a chudák pan řidič měl auto, které spalo a smrdělo :-) Při spánku mi tak ztuhly záda a nohy, že jsem na Proseku skoro ani nemohla vystoupit a hekala jsem na celou ulici. Doma nás čekaly kamarádky Ála s Káťou a Tonda, kteří byli to nejlepší přivítání. Zatímco jsme ze sebe s Romčou dělaly zase lidi, tak nám holky ohřály večeři a uvařily čaj, což byla úžasná tečka za celým dnem.
Brtnické Ledopády 2016 opět nezklamaly a moc jsem si je užila! Nakonec jsem i ráda, že jsem šla jen dětskou trasu, protože aspoň nejsem tak zničená a fakt jsem si to užila. Romča i Juraj byli skvělí parťáci a hlavně s Romčou jsme si to spolu užily a za svůj výkon si zaslouží obrovský respekt, protože to byl její první delší pochod a zvládla ho parádně! Posledních 15 kilometrů jsem měla hroznou chuť běžet, ale měla jsem pocit, že už by to na Romču bylo moc, tak jsem se radši snažila jen jít tempo, abychom v tom dešti a větru nepromrzly. Každopádně dnes ráno chodila, jako bychom včera byly jen na procházce v parku, tak jsem si říkala, jestli jsem nás zbytečně nešetřila :-D Doufám, že to nebyla naše poslední společná akce a že zase vyrazíme někam po zelené :-)
A na závěr básnička, kterou mi cestou poslal moje maminka: "Jedeme, jedeme, máme oči zelené" A my jedemeeeeeeeeeeeeee :-) Tak ahoj příště!
Bamboochkaa

sobota 29. srpna 2015

ULTRA TRAIL DU MT. BLANC – TDS (Sur les Traces des Ducs de Savoie) 2015


Délka: 119 km

Převýšení: 7250 m+

Čas: 32 hodin 6 min


Původní plán byl dát o něco kratší a jednodušší závod CCC, který má 100 km. Na ten nás ovšem nevylosovali, takže jsme měli na výběr ze dvou možností - postoupit do losování příští rok s větší šancí, že budeme vybráni, nebo se přehlásit na TDS. Do teď si myslím, že jsem po Vánocích nebyla úplně při smyslech a rozum jsem měla ještě zamlžený vaječňákem, když jsem Peťovi odkývala, že teda jo, vždyť je to jen o 20 km víc a HLAVNĚ mám spooooustu času na to natrénovat. hahaha, jako bych se neznala...
Trasa


Race
Average race time
Technical difficulty
10:30
Some difficulties
22:00
Quite difficult
27:30
Difficult
40:00
Quite difficult
136:00
Very difficult
Porovnání jednotlivých tras

Každý jsme šli do akce s jinými ambicemi. Oba jsme se chtěli pokochat a užít si to, ale zatímco Peťa chtěl být co nejrychlejší, tak můj cíl byl celkem jasný – zmáknout to v limitu. Peťa to krásně shrnul:
Peťa - pod 20h když to poletí jak nikdy, pod 24h když to půjde jako vždy, pod 27h když bude průser, nad 27h když bude velký průser
Andrejka - pod 30h když to poletí, pod 32h když to půjde, pod 34h vždycky!

Mělo to být moje první ultra, kde budu bez parťáka a hned takhle dlouhé, těžké a ve vysokých horách. Měla jsem z toho obrovský respekt a dva týdny před startem mě začala zachvacovat lehká panika. Všichni mě uklidňovali s tím, že si sice myslí, že jsem magor, že jdu něco takového podnikat, ale že to určitě zmáknu. Protože oba šetříme každý den dovolené, tak jsme tu museli pojmout jako rychlou akci – v pondělí po práci odjezd, po půlnoci jsme dorazili do Mulhouse (Mylhúzy) ve Francii, kde jsme přespali a v 9 ráno odjezd do Courmayeru (Itálie), kde byl i start závodu. Dali jsme si pizzu a pivo s výhledem na Mt. Blanc, zařídili registraci a pak už jen šachovali s batohama, věcma, drop bagy atd., aby nám nic důležitého nechybělo. Jako doprovod jsme sebou měli Peťovou mamku Janu, která nás ráno hodila na start, udělala nám fotky a převezla auto do cíle do Chamonix ve Francii.
Před startem

Atmosféra startu byla nepopsatelná

Vůbec nevím, jako záhadou jsme se ocitli na startu úúúúplně vpředu, ale říkala jsem si, že to vlastně nevadí – aspoň máme šanci, že budeme mít nějakou pěknou fotku a taky jsem věděla, že kopce nejsou moje silná stránka, takže aspoň budu mít kam cedit, jak se říká mezi cyklisty :-) Start byl ještě za tmy v 6 hodin ráno a atmosféra to byla naprosto neskutečná! A to mi věřte, že po všech těch cyklo závodech, co jsem zažila mě jen tak něco nedojme. Holt tohle Italové umí ze všech nejlépe… Start byl neskutečně rychlý, ale vědoma toho, že mě hned za městečkem čeká zhruba 8 kilometrů dlouhý stoupák, jsem se nenechala vycukat a klusala si svojim tempem. Po první kontrole se cesta zúžila na nádherný single track, kterým jsme až na první vrchol cupitali v davu. Snažit se procpat se dopředu by nemělo vůbec žádnou cenu, takže jsem se kochala fakt nádhernými výhledy na hory osvětlené vycházejícím sluncem a říkala si, že aspoň se nemusím bát přepáleného startu.
Výhledy při prvním stoupání

Traffic jam 


Cestou na Col du Petit Saint Bernard

Cestou na Col du Petit Saint Bernard

Až na občerstvovačku Col du Petit Saint-Bernard (36. Kilometr) utekla cesta neskutečně rychle, užívala jsem si to jak malé dítě a nemohla se na tu krásu všude kolem vynadívat. Sešup do nejnižšího bodu trati, který je jen přes 800 m n. m.  Bourg Saint-Maurice (51. Kilometr) byl dost vražedný. Nebyl ani těžký, ani technický, ale dorazila jsem tam ve 4 odpoledne a od samého rána co vysvitlo slunce, tak prostě nebyl ani kousek stínu, což bylo vražedné. Kdykoliv to bylo možné, tak jsem si namáčela čepici, polévala hlavu, ale vždycky jsem během 5 minut byla zase úplně suchá a uvařená a cítila jsem, že i přesto, že jsem se namazala opalovákem SPF 50, tak začínám vypadat jak náčelník Siouxů Rudá Huba. Ač bych si ráda sedla a na chvíli si oddechla, tak jsem se rozhodla, že není čas ztrácet čas a pokud chci být na kopci před setměním, tak je potřeba vyrazit. Čekal nás totiž výstup do výšky více než 2500 m n. m. a byl fakt ukrutný! Po krátkém začátku v lese nastoupil nekonečný a prudký travnatý svah, na přímém slunci s minimem stínu. Lidi (včetně mě) tam odpadávali jak mouchy a co kousek posedávali a sbírali síly na další cestu. Tipuju, že jsem si kecla na zadek minimálně 15x, než jsem se na ten kopec vyšplhala. Někteří tam dokonce odkládali boáááá a jiné tělní tekutiny, další zahazovali čísla a rezignovaně se vraceli dolů do městečka. Teď s odstupem mi to začíná připadat jako celkem vtipná scéna :-D Vytáhnu telefon, abych udělala foto a do toho SMS od kolegy z práce s dotazem, jestli jsem OK, nebo jsem někde založila bivak :-D Tak já tam dřu do kopce jak barevná a oni z toho mají srandičky – no je to možné?! :-p
Cestou na nejvyšší vrchol trasy. To městečko dole je Bourg a to nejsme ještě ani v polovině stoupání :-)

Na nejvyšší bod trasy Passeur Pralognan jsem se vydrápala přesně ve chvíli, kdy se nadobro setmělo. Abych měla v noci jasné oko, tak mi Martin Menšík půjčil jeho úžasnou čelovku, která v úsporném modu svítí víc, než ta moje na plné pecky (DĚKUJU!!!!), tak jsem ji nasadila a vrhla se na sestup s tím, že je třeba dohnat to, co jsem do kopce ztratila. Hned začátek sešupu byl hodně technický, s nataženými fixními lany a sympaťáky z horské služby, kteří pomáhali se sestupem. Mě ferratovou kozu vyloženě iritovalo, jak se s tím ti lidi crcají a hned jak to bylo možné, tak jsem je předběhla a pádila dolu jak urvaná :-) Tenhle seběh jsem si užila asi ze všech nejvíc! Neskutečně mě bavil a čelovka svítila úplně luxusně. Myslím, že tak dobrých 15-20 minut jsem tam nahnala a během chvilky jsem byla na občerstvovačce v Cormet De Roselend, kde jsem měla k dispozici Drop bag. Vyměnila jsem ponožky, pobavila pořadatele tím, že jsem vytáhla z drop bagu parfém a deodorant (no nebudu přece smrdět, ne? :-) ), pokecala se sympaťákem z finska a vdechla teplou a extrémně slanou polévku (vím, že sůl je dobrá proti křečím, ale shodněme se na tom, že chuťový zážitek nic moc ). Jak bylo přes den vedro, tak během naprosto jasné noci spadla teplota cca na 12 stupňů, takže jsem se přioblékla a vydala jsem se vstříc silnému větru, horám a noci. Byla to naprostá a dokonalá nádhera! Tolik hvězd jsem neviděla ani nepamatuju. Měla jsem pocit, že ten kopec, na který lezu je pod samým nebem a že jen stačí natáhnout ruku a dotknu se Velkého vozu… Ten pohled mě naprosto dostal! Byť Marťasova čelovka svítila exkluzivně, tak některé věci vypadají v noci úplně stejně, takže nic netušíc jsem seběhla z kamenů na louku a než jsem stihla říct rododendron, tak už jsem se válela v blátě na zadku. Po té, co jsem si od srdce zanadávala a celá zaprasená se zvedla, tak jsem po dvou krocích uklouzla znovu a válela se o kus dál, tak už jsem se jenom smála a konečně jsem chápala, proč se ty světla přede mnou nehýbou :-) (Btw. Když se rozednilo, tak pohled na ty zablácené zadky byl fakt vypečený :-p )


Příchod nového dne
Příchod nového dne
Kolem 70. Kilometru jsem se dala dohromady s velice milou, sympatickou a moc krásnou Řekyní jménem Sofie, která přišla o parťáka, protože ho o pár kilometrů dříve odrovnaly střevní problémy. Vydržely jsme spolu až na 95. Kilometr a byla mi nesmírně milou společností. Spolu s rozedněním totiž přišla moje velká krize, která se se mnou táhla až do cíle. Ještě z občerstvovačky jsme odcházely spolu s tím, že nás čekají už jen dva kopce a seběh do cíle. No nebylo to tak jednoduché, jak se to jevilo :-D Do kopce mi to vůbec nešlo, nemohla jsem dýchat a sípala jsem jak astmatik, ale snažila jsem se uklidňovat tím, že seběhy mi jdou, takže i když se teď potáhnu jak s hnojem, tak jen co vylezu nahoru, tak se do toho obuju a budu v cíli raz dva. Ovšem moje nohy na to měly jiný názor. Jakmile jsem se vyškrábala na poslední velký kopec Col de Tricot, tak jsem se rozeběhla dolů s tím, že za chvíli budu v cíli. Seběh byl hodně prudký a technický, takže v podstatě nebylo možné předbíhat a neustále jsem postávala a čekala, což mě faaakt nebavilo a cítila jsem, že mi začíná vyhlašovat stávku přední strana stehen. Posledních 10 km se pro mě stalo čirým utrpením a bojem s časem a sama se sebou. Každý krok mi vháněl slzy do očí, po všech těch hodinách na slunci jsem byla totálně uvařená a měla jsem pocit, že mi zhoří hlava. Neustále dokola jsem si opakovala, že prostě není možné, abych po všech těch hodinách a kilometrech, které už mám za sebou to prokaučovala na posledních 10ti kilometrech a že to prostě MUSÍM zvládnout. Můj výraz a slzy na krajíčku asi vypovídaly za vše, protože kdokoliv, koho jsem za ty poslední 2 hodiny potkala, na mě mával, tleskal mi a volal COURAGE!! Pořád do kola jsem si v hlavě opakovala věty „Just keep moving forward!!“ a „Pain is temporary, glory is forever“

8 km před cílem. Výraz hovoří za vše


Mt. Blanc v celé své kráse
Peťa s Janou přišli na poslední kontrolu před cílem, aby mě povzbudili na poslední kilometry
Příchod do cíle byl pro mě neskutečně silný a emotivní zážitek. Euforie z toho, že už to mám za sebou (opravdu nikdy jsem si taaak moc nepřála být už v cíli), do toho městečko Chamonix s neskutečnou atmosférou a poslední kilometr po promenádě plné lidí, kteří všichni vykřikují tvé jméno a tleskají, mávají… Něco naprosto nepopsatelného! Kousek před cílem mě čekal Peťa a cílem jsme prošli společně. Naprosto překrásný zážitek na vždy.
Poslední metry do cíle


Peťa pro mě měl v cíli nachystané pivečko.
UTMB TDS pro mě byl ultra zážitek ve všech směrech. Překrásné hory a výhledy, nádherná noc plná hvězd, úžasná atmosféra nejen na startu a v cíli, ale i na občerstvovačkách, v městečkách a na dalších místech. Spousta milých lidí, s kterými jsme se navzájem během závodu povzbuzovali (+ samozřejmě i pár hňupů :-) ), davy fanoušků a pocit štěstí v cíli. Zároveň však neskutečná náročnost a to jak z pohledu délky, převýšení, terénu i horkého počasí. Určitě na to budu ještě dlouho vzpomínat. Moje díky patří nejen Peťovi a jeho mamince Janě, která s námi jela a starala se o nás, ale taky Marťasovi za půjčenou čelovku a všem kteří jste na mě mysleli a zásobovali mě zprávami, které mě dokázaly povzbudit, když jsem toho měla plné kecky a nejen to – občas jsem se musela smát nahlas a vypadala jsem jako čirý blázen. I vaše zprávy byly jeden z důvodů, proč jsem prostě MUSELA dokončit v limitu. Dostala jsem od vás přes 50 zpráv a včera večer jsem si je všechny ještě jednou pročítala a chechtala se u toho. No a protože přepsat všechny by mi zabralo tak týden, takže tady máte top výběr :-)

Nejvíce zpráv poslali Martin s Mončou a náš Business Excellence tým a to většinu z nich veršovanou. Pár ukázek:
o   Andrejka se na start blíží, Mt. Blanc ten jí neublíží. Předběhne pár hošíčků, v cíli má pak kytičku
o   Tady orel, tady orel…. Orel volá poštolku… poštolko, jak jste na tom? Držíme pěstí, to je štěstí… Levá, pravá, levá, pravá…
o   Mám tvé stravenky, takže je pak můžeš všechny požrat!!!
o   Pěkně vylézt na kopec, nalakovat nehtíčky, makeupík si upravit, natáhnout si nožičky. Potom honem z kopce dolů, dožene to zpoždění, Andy totiž není béčko, Mt. Blanc ten si podmaní
o   Paja, Angie, Evička, dávají si šlofíčka, dortík, dva, tři mezitím posvačila Zdenička. Andy zatím někde v horách do kopce se plahočí, máš náš obdiv, jsi fakt dobrá, 100 km ti nestačí. Pěkně pohni do cíle, spousta práce čeká, těšíme se na tebe, nejsi vůbec měkká
o   Básnička alá Květa „Je středa, vrcholu je třeba“. Myslela tím ten vrchol hory, na který zrovna lezeš, ale nikdo jí to nevěří
o   Jen co Mt. Blanc oběhneš, pořádně se ožereš
o   POMEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!
o   Už len kúsok a mega pohar piva bude len tvoj! A myslim, že aj balík meeďov si ťa počká v Prahe :-)
o   Kopec je smrrrrrt :-D
o   Dělá se tma, oči se klíží, neboj se toho, cíl už se blíží. Ten kopec nejhorší máš už snad za tebou, celou noc budeme tam jakoby s tebou…
A mnoooooho dalších :-) Tomu říkám básnické střevo :-p

 Nejúdernější hesla byly od Soly
o   Lenoch je příbuzným žebráka! Makeeeeeej :*
o   Lenoch nesmí být počítán k živým. Je to mrtvola, kterou nemožno pohřbíti:* Hejbni!
o   To že bloudíš, neznamená, že šeš ztracená. Ale na cestě do Chamonix si to odpusť :-D
o   There is not such a thing like bad weather. Just soft people. Jdi do toho, tvrďačko!
o   Když najdeš stezku bez překážek, pravděpodobně nikam nevede :-)
o   Dokud se nevzdáš, tak neprohraješ :-)
o   A víš, že Peťa už je v cíli? Tak to pěkně ofrituj!!

 Tradičně nejvtipnější byli Rulda a koloušci
o   Všichni koloušci i já sličná laň na tebe myslíme!!! Přemýšleli jsme co ti napsat povzbuzujícího:
Troluk: Zařídím ji poukázku na invalidní vozík
Prďák: Pokud na tý trase není aspoň 40 hospod, tak bych si ani nezavázal tkaničky kvůli tomu
Luba: Ježíš to je zelený prase
A já: :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :Drž se kotě! Další pravidelnou dávku emocí pošlu zase později
o   Sendražice zdraví Mt. Blanc. Dle aktuálních zpráv zrzavé tornádo atakuje polovinu závodu, ne li ji překračuje a míří dál! Soupeře nechává daleko za sebou a míří k další občerstvovačce s pivem a polívkou. Myslíme na tebe kočko jak já, tak psiska a Honzovi jsem taky řekla, jaká jste hovádka! Teď už to dáš, ať tě bolí, co to bolí!
o   Dokážu si představit, jakou máš krásnou hvězdnou oblohu nad hlavou a (ne)mravní zákon v sobě :-p Tak ať ti ty hvězdy pořádně svítí na cestu, ať se nikde neztratíš…. Nejvíc se těším až budu jednou vnoučatům ukazovat naší fotku a říkat, že tadle teta obešla Mt. Blanc za jediný den a vychlastala flašku zelený za jedinou hodinu :-p
o   Jsi moje nejvíc nejhustší kamarádka a koloušci jsou na tebe pyšní! Drž se kotě!!

 Další perly :-)

Kočičko, zítra na vás budu moc myslet!!! A foť zadky před sebou!! …. Teda ty co za to budou stát :-D :-p Ála
Dneska je středa!!!! …. Tak makej, nebo nebude sex!!!! Evča
Magďule - Vydrž Prďka, vydrž, krásně šlapej, nikdy né vedle, ať se někde nezřítíš…
Nohy pálí, tělo slábne, sil je méně každým metrem. Zítra přes den Peťa s Andrej, zvítězí nad Did Not eFkem. Danek

Víťa Krichl po Tatranské Šelmě: bolely mě kotníky, kolena, záda… ale pak jsem si řek... a s hlavou máš co? Nic, tak kurva šlapej :-D

Všem, kteří si vzpomněli děkuji za podporu!

Peťa v Bourgu (51. km) na občerstvovačce
Peťa v cíli. Dal to za neskutečných 21 hodin a to i přes obrovské zdravotní problémy, které ho trápily posledních cca 20 kilometrů
Od Angie