Bamboochkaa: července 2015

Délka: 42 km (dle GPS 46 km)

Převýšení: 3000 m+
Čas: 11 h 20 min

V rámci přípravy na UTMB TDS jsme se rozhodli vyzkoušet si horský maraton, který sám o sobě říká „The highest marathon of the Alps” a nekecá! Tahle akce nás zaujala především tím, že bylo jasné, že půjde spíš o komorní akci, než o velkou masovku.

Protože mě ještě furt bolí celý člověk, v práci se mi všichni smějou a i myšlení bolí, tak místo klasické reportáže to tentokrát pojmu formou „výkřiků do tmy"

Pitztal Glacier Trail nezklamal – opravdu to byla akce s naprosto úžasnou atmosférou a organizací
Ač se to nezdá, tak i 42 km může být hodně a můžou trvat zatraceně dlouho. Nadmořská výška, velké převýšení, náročný a technický terén a pravé horské počasí se vším všudy dělají tento maraton hodně extrémní.
Byla jsem přesvědčena, že nadmořská výška mi nedělá žádné problémy… Pitztal mě přesvědčil o opaku. Hned úvodní stoupání z výšky 1700 do 3100 mi doslova vzalo dech a krev mi z nosu teče ještě dneska 2 dny po akci.
Pokud jsi fototyp nula, nikdy nevyrážej bez kšiltovky. To že hlásí zataženo, neznamená, že ten kulatý vrah (rozuměj slunce) nebude v tom největším stoupáku prát přímo do tebe
Zjištění dne: ačkoliv jdu celý úvodní kopec s dvěma chlapy, tak to že má jeden fakt hezký zadek jsem zjistila až po dvou hodinách, zatímco jeho tenisky jsem znala od první minuty
Velké plus dostávají nesmeky „Magic spikes“ za 120 Kč, které jsem si koupila proto, že byly v povinné výbavě, ale rozhodně jsem neměla v plánu je použít. Nakonec bylo jejich použití na ledovci povinné a musím říct, že držely jak luteránská víra. Jo a běhání po ledovci je faaaakt sranda :-p Bavilo mě to tak, že jsem schválně skákala po těch potůčcích vody, co tam tekly a vypadala jak malé děcko urvané ze řetězu :-D
Cca na 30. Kilometru na tajné kontrole, kde byli dva mladí chlapi, tak jeden říká „Jééééé, číslo 318 je tady“, tak jsem se jala zjišťovat co tím myslí a pánové mi vysvětlili, že jim říkal kolega z jiné kontroly, že u nich za chvíli bude číslo 318 a že si ho mají pořádně prohlédnout, protože to je „very beautiful girl“. Tak mi udělali takovou radost, že jsem jim věnovala zářivý úsměv, udělali jsme si spolu fotku a pokračovala jsem dál vstříc utrpení :-)
Bouřka v mlze na ferratě je celkem děsivá záležitost. Nejen že díky mlze vidíš sotva na dva kroky dopředu, ale nejhorší je, že vůbec nevidíš bouřkové mraky, takže ani nevíš, jak na tom jsi a hledej ukrýt před bouřkou, když všude kolem tebe jsou ocelové lana. Jediné co se mi v tu chvíli honilo hlavou, bylo naše předstartovní žertování s Víťou ohledně repatriační služby
Po víc jak hodině v totální mlze, dešti a bouřce ze mě tekla voda potokem, byla mi zima, měla jsem slzy v očích a byla jsem prošitá jak deka. A ta zasr…chata s kontrolou a občerstvením furt nikde, do toho ty zamr… ferraty a ta zku… nadmořská výška!! (doplň dle svého uvážení :-D :-D) Byla jsem rozhodnuta, že jen co na chatu dojdu (pokud tam vůbec dojdu), tak to zabalím… Do chaty jsem vstupovala s výrazem raněné laně a rozhodnutá říct, že dál prostě nejdu… No jo, ale to by v chatě nesměli být tři hezcí mladí chlapi, kteří mě začali plácat po zádech a říkat „super“, „fantastisch“ atd. Tož to pak prostě nejde se rozbrečet a říct „balím to“. Takže jsem vykouzlila americký úsměv, zhltla polívku, doplnila pití a vydala se dál vstříc mlze a dešti.
Strašně moc mi pomohlo, že mi Peťa přišel naproti, takže posledních cca 6 kilometrů údolím běžel se mnou a povzbuzoval mě. Přestože byl sám unavený po závodě, tak se sebral a šel mi naproti! Moc si toho vážím a neskutečně mě to nakoplo. Děkuju!
Vypadalo to, že to bude o prsa korejské atletky, jestli stihnu limit. Nakonec jsem se na posledních 8 kilometrech vyprsila k heroickému výkonu a doběhla 40 minut před limitem
Nic proti ionťákům, ale pivo je pivo

Docela dlouho jsem přemýšlela, jestli mám svůj výkon hodnotit pozitivně, nebo negativně a myslím, že motto, které jsem si vymyslela během trápení se do kopce, to vystihuje přesně – I am not strong, I am not fast, but never give up! Because DNF is not an option :-)