pondělí 2. února 2015

Brtnické ledopády - dálkový pochod
Délka: 105 km
Převýšení: 4021 m+
                V prosinci po Pražské stovce prohlásil můj manžel Petr, že příští stovka budou Brtnické ledopády a že ji půjdeme spolu. Moje první reakce byla „Super, konečně spolu strávíme nějaký čas!“. Tato euforie mi vydržela cca 10 minut :-). Hlavou mi totiž začal vrtat červíček pochybností, jestli je to fakt dobrý nápad. A to hlavně kvůli propastnému výkonnostnímu rozdílu mezi námi a předchozím zkušenostem ze společných cyklistických soustředění, kdy mě vždycky někde na kopci čekal s výrazem „No kde jsi?!“ a já měla sto chutí mrsknout po něm pumpičkou, bidonem, případně čímkoliv jiným :-) A protože kamarádi jsou ti, co vás vždycky podrží, tak začali uzavírat sázky, na kolikátém kilometru poprvé požádám o rozvod :-D Ale jak říká můj táta – zážitek nemusí být pozitivní, ale silný, takže jdeme na to :-)

                Dva dny před startem jsem byla nervózní jak sáňky na podzim, sjížděla předpovědi počasí na všech možných stránkách a přemýšlela nad oblečením, vybavením a jídlem. Přece jen jsem strašná zmrzlina, takže respekt k počasí a trase tam byl velký. Po příjezdu do Mikulášovic jsme si vyzvedli čip a itinerář a já šla uhasit žízeň jedním lahváčem. Když mě Peťa viděl, tak jenom rezignovaně zakroutil hlavou - jakoby nevěděl, s kým žije :-D
Dobrá nálada na startu nechyběla :-)

Vzhledem k tomu, že jsem posledního půl roku ze zdravotních důvodů nic nedělala a začala se hýbat až v prosinci, tak na start jsme se postavili se strategii nikam to nehnat, jít pomalu, ale vytrvale a hlavně – strávit co nejméně času na občerstvovačkách a dojít za každou cenu – radši mrtvá, než DNF :-) Předsevzetí jít pomalu vzalo za své ještě v Mikulášovacích, kdy se všichni po startu rozběhli, a mé srdce závodníka mi nedovolilo se courat, takže první dva kilometry na kontrolu pod Tanečnici jsme vzali lehkým klusem. Výstup na Tanečnici byl překrásný! Před námi i za námi had čelovek. Až do Hřenska jsem si to neskutečně užívala. Kopce sice byly dost prudké, takže jsem místy měla pocit, že kdybych se plazila ještě pomaleji, tak budu couvat, ale uklidnilo mě to, že všichni ostatní okolo jsou na tom +- stejně. Po rovině jsme šli rychlou chůzi a kopce dolů sbíhali samospádem. Ač jsem měla pocit, že jsem ultra opatrná, tak ostatní byli asi ještě opatrnější a seběh do Schmilky jsem si nejen užila, ale aj jsme ho zvládli docela rychle.

Nevím, proč jsem si zafixovala, že v Hřensku bude kontrola v teple :-) Každopádně to byl velký omyl a kontrola byla až o cca 7 km dále v Janově. Úsek z Hřenska do Janova byl sice hodně pomalý, protože na mě padala první únava, ale vidina kontroly v teple mě neskutečně táhla. Na kontrole (27. Kilometr) jsme dali čaj a sváču, pozdravili jsme se se Sváťou a jejíma bodyguardama a šli jsme dál. Úsek z Janova k Pravčické bráně krásně utíkal a potvrdila jsem si, že do kopce to prostě nejde, protože když není fyzička, tak nepomůže ani svěcená voda… Ale seběhy mě prostě fakt bavily a zjistila jsem, že skákání přes zmrzlé schody a kořeny je skvělá zábava :-) Při šplhání na Pravčickou bránu jsem myslela, že porodím ježka v kleci proti srsti. Naštěstí se mi dostalo povzbuzení od pána, který mě ze zadu dojel jak Pendolíno osobák, Peťa mě donutil nacpat do sebe půlku banánu a následoval pohodový a odpočinkový traverz až na Mezní louku, kde nás zastihlo svítání.

Za Mezní loukou (45. Kilometr) přišla moje první větší krize a držela se mě až do Krásné Lípy (68. Kilometr) J Byl to moc krásný, ale náročný úsek plný krátkých prudkých stoupání, zmrzlých schodů a výšlapů na kontroly (Šauštějn, Rudolfův kámen, Úzké schody). Peťa, který mě dobře zná na to, aby poznal, jak jsem na tom mizerně, se všemožně snažil mě povzbudit a sypal do mě gely, tablety a teplé pití. Největší peklo pak pro mě byl výstup na Spravedlnost, kde jsem si poprvé vzpomněla na hlášky z videa o opravě traktoru Lakatoš :-). Přesto mě ani na chvilku nenapadlo, že bychom to zabalili a jediný můj cíl byl prostě se sunout vpřed a doufat, že mě kontrola v Krásné Lípě vzpruží.
Cestou na Malou Pravčickou bránu

Dobré ráno ze Šauštejnu

Rudolfův kámen - foto Alois Kuna

Úzké schody


Kontrola v Krásné Lípě mi udělala za všech největší radost - výborný guláš, nealko pivko, suché ponožky a protažení bolavých nohou do mě vlily nové síly a z kontroly jsem šla jak vyměněná :-) Köglerova naučná stezka přes Kyjovský hrádek byla moc pěkná, ale zmrzlé schody a žebříky nás hodně zdržely a protože jsme chtěli dorazit do Brtníků (84. Kilometr) za světla, tak jsme museli trochu pohnout zadkem :-). Na Turistickém mostě nás čekala milá tajná kontrola, kde jsme do sebe v rychlosti kopli čaj, kofolu, salám a křupky (tomu říkám „svačina šampiónů“ :-) ) a rychle jsme pokračovali dále. Naštěstí zacházky k ledopádům nebyly dlouhé, ani náročné. Samozřejmě pro mě bylo trošku zklamáním to, že skoro žádné ledopády nebyly, ale co se dá dělat, když jim počasí nepřálo…
Kyjovský hrádek - výraz hovoří za vše :-)


Do Brtníků (84. Kilometr oficiálně, 89. Kilometr dle naší GPS a to jsme ještě ani nekufrovali – kde se stala chyba?! :-D ) jsme přišli dobře naladěni a přesvědčeni, že do cíle je to už jen 20 km, takže tak 4, maximálně 4,5 hodiny. Jak moc jsme se mýlili :-) Dršťková polévka, ani zakouřená hospoda nás moc nenadchly, přesto jsme na kontrole strávili přes 20 minut, protože jsme věděli, že je to poslední kontrola v tepla a asi jsme i trochu tušili, že dřív, než v cíli nás nic dobrého nečeká :-) Cesta z Brtníků po Olafo šipkách byla dobře značená a ve stoupání jsme se krásně zahřáli. Díky dvěma skupinkám, které přehlédly odbočku na modrou a daly si tam trestné kolo, jsme odbočku trefili a rozeběhli se z kopce dolů, ať to máme co nejrychleji za sebou. I přes veškerou pozornost se stala chyba v metrixu a kousek jsme si zašli, ale po konzultaci s mapou a dvojici, která měla stejný problém jako my, jsme modrou opět našli a pokračovali po ní dál. Tato mapová konzultace nás stála poslední zbytky baterky, což se nám krutě nevyplatilo na louce mezi Mikulášovicemi a Německem, kde jsme 20 minut kroužili jak bludní holanďané a přesvědčili jsme se, že to že je některá cestička více vyšlapaná, neznamená, že je to ta správná :-) Naštěstí nás doběhla dvojice pánů – Pepík a Vojta – s GPS. Nebýt nich, tak tam možná ještě bloudíme dodnes :-). Díky nim jsme úspěšně prošli celým Německem, které bylo značeno opravdu příšerně (rozuměj téměř vůbec). Cesta Německem byla nekonečná, a přestože jsem se opakovaně utěšovala, že už přece musíme být brzo zpátky v ČR, tak zázrak se nekonal. Měla jsem co dělat, abych jim stačila a přemýšlela jsem, jestli se rozbrečím zoufalstvím hned nebo až za chvíli. Zároveň jsem věděla, že si Pepíka s Vojtou prostě nemůžeme nechat utéct, protože jinak v tom lese budeme bloudit až do rána, takže jsem zatnula zuby, hypnotizovala kotníky přede mnou a v hlavě mi vířila slova, z nichž ani jedno nebylo hodno dámy.

Poslední tajná kontrola byla i posledním hřebíčkem do rakve, protože když nám tam borec řekl, že to máme do cíle ještě 6,5 km, tak jsem myslela, že si půjdu někam rozbít hlavu. Ale když viděl můj zoufalý výraz, tak dodal, že tam má flašku tvrdého, což mě zaujalo, protože jsem si říkala, že takový rumíček dokáže člověka vzpružit :-). Peťa mi však chlast, ani sebelítost nedovolil a zavelel, že hned pokračujeme dál, jinak mě začne těma holema šťouchat do zad :-) Výstup na rozhlednu jsem ještě nějak vybojovala – sice pomalu, ale jistě. Poslední úsek z rozhledny do Mikulášovic však byl čiré peklo. Kromě toho, že to bylo nejdelších 3,5 km v mém životě, tak už jsem měla halucinace a nevím, jestli mě víc vyděsil sněžný levhart (zasněžený strom), tlustý chlap kouřící doutník (kámen), smečka bíglů (malé stromečky), nebo skupinka lidí, kteří se koulovali kolem auta (prostě nic J ). Měla už jsem tak unavené nohy, že jsem se nedokázala přinutit k běhu a přes zasněženou louku do cíle jsem se táhla jak na funus. Prostě jsem jen chtěla dojít do cíle a bylo mi jedno, jestli přes tu louku půjdu 20 minut, nebo hodinu a ani jsem si nedokázala vychutnat tu romantickou zasněženou krajinu. Peťa byl úplně promrzlý, takže běžel napřed, aby se malinko zahřál a čekal mě dole na cestě mě a spolu jsme přišli do cílové hospody, kde už pár hodin duněla zábava na ledobálu J



V cíli nás uvítal Olaf a další členové organizačního týmu, dostali jsme diplomy, placky na památku a výborný guláš a pivo :-) Peťa skočil pro auto a dřív, než jsem si stihla dát panáka rumu, který jsem si slibovala za odměnu a na který jsem se těšila od cca 60. Kilometru, tak Peťa zavelel k ústupu a jeli jsme rovnou domů. Trochu mě mrzí, že jsme se nestihli ani s nikým rozloučit a popovídat si a cesta do Prahy byla brutální, ale ráno jsem byla moc ráda, že se probouzím ve své posteli a ne ve spacáku, někde v tělocvičně, protože bych se možná ani nezvedla :-)

Byla to moje první dospělácká stovka (když nepočítám Krakonoše, který je přece jen mnohem jednodušší) a moc jsem si ji užila. Trasa byla opravdu překrásná a i počasí nám přálo. Obavy ohledně toho, jak to s Peťou spolu zvládneme a jestli se cestou nezabijeme, se ukázaly jako naprosto zbytečné. Klapalo nám to spolu perfektně, Peťa respektoval moje fyzické možnosti a netlačil mě „přes závit“. Hlídal mě, abych jedla a pila (což byla odjakživa moje slabina), nosil mi hole, když jsem je zrovna nepotřebovala a povzbuzoval mě. Poslední kilometry přes Německo do cíle byly hodně na morálku, ale to k takové akci patří J Peťa má můj obrovský respekt, že to se mnou zvládl. Vím, že ke konci mu byla ohromná zima a přál si, abych zrychlila a byli už jsme v cíli, ale to už bylo bohužel nad mé síly. Ráda bych poděkovala i Pepíkovi s Vojtou, kteří nás svou GPS zachránili a všem, s kterýma jsme se potkávali a navzájem povzbuzovali, ale bohužel neznám jejich jména. Byl to prostě perfektní zážitek a to i přesto, že místo 105 km jsme nachodili téměř 115 km :-p Prostě jsme si to chtěli ultra užít :-D  Moc se těším na další ultra akci :-)

Andrea
Stránky akce:http://www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm 

Výsledky: http://2015.tonerman.cz/bl7.html