sobota 29. srpna 2015

ULTRA TRAIL DU MT. BLANC – TDS (Sur les Traces des Ducs de Savoie) 2015


Délka: 119 km

Převýšení: 7250 m+

Čas: 32 hodin 6 min


Původní plán byl dát o něco kratší a jednodušší závod CCC, který má 100 km. Na ten nás ovšem nevylosovali, takže jsme měli na výběr ze dvou možností - postoupit do losování příští rok s větší šancí, že budeme vybráni, nebo se přehlásit na TDS. Do teď si myslím, že jsem po Vánocích nebyla úplně při smyslech a rozum jsem měla ještě zamlžený vaječňákem, když jsem Peťovi odkývala, že teda jo, vždyť je to jen o 20 km víc a HLAVNĚ mám spooooustu času na to natrénovat. hahaha, jako bych se neznala...
Trasa


Race
Average race time
Technical difficulty
10:30
Some difficulties
22:00
Quite difficult
27:30
Difficult
40:00
Quite difficult
136:00
Very difficult
Porovnání jednotlivých tras

Každý jsme šli do akce s jinými ambicemi. Oba jsme se chtěli pokochat a užít si to, ale zatímco Peťa chtěl být co nejrychlejší, tak můj cíl byl celkem jasný – zmáknout to v limitu. Peťa to krásně shrnul:
Peťa - pod 20h když to poletí jak nikdy, pod 24h když to půjde jako vždy, pod 27h když bude průser, nad 27h když bude velký průser
Andrejka - pod 30h když to poletí, pod 32h když to půjde, pod 34h vždycky!

Mělo to být moje první ultra, kde budu bez parťáka a hned takhle dlouhé, těžké a ve vysokých horách. Měla jsem z toho obrovský respekt a dva týdny před startem mě začala zachvacovat lehká panika. Všichni mě uklidňovali s tím, že si sice myslí, že jsem magor, že jdu něco takového podnikat, ale že to určitě zmáknu. Protože oba šetříme každý den dovolené, tak jsme tu museli pojmout jako rychlou akci – v pondělí po práci odjezd, po půlnoci jsme dorazili do Mulhouse (Mylhúzy) ve Francii, kde jsme přespali a v 9 ráno odjezd do Courmayeru (Itálie), kde byl i start závodu. Dali jsme si pizzu a pivo s výhledem na Mt. Blanc, zařídili registraci a pak už jen šachovali s batohama, věcma, drop bagy atd., aby nám nic důležitého nechybělo. Jako doprovod jsme sebou měli Peťovou mamku Janu, která nás ráno hodila na start, udělala nám fotky a převezla auto do cíle do Chamonix ve Francii.
Před startem

Atmosféra startu byla nepopsatelná

Vůbec nevím, jako záhadou jsme se ocitli na startu úúúúplně vpředu, ale říkala jsem si, že to vlastně nevadí – aspoň máme šanci, že budeme mít nějakou pěknou fotku a taky jsem věděla, že kopce nejsou moje silná stránka, takže aspoň budu mít kam cedit, jak se říká mezi cyklisty :-) Start byl ještě za tmy v 6 hodin ráno a atmosféra to byla naprosto neskutečná! A to mi věřte, že po všech těch cyklo závodech, co jsem zažila mě jen tak něco nedojme. Holt tohle Italové umí ze všech nejlépe… Start byl neskutečně rychlý, ale vědoma toho, že mě hned za městečkem čeká zhruba 8 kilometrů dlouhý stoupák, jsem se nenechala vycukat a klusala si svojim tempem. Po první kontrole se cesta zúžila na nádherný single track, kterým jsme až na první vrchol cupitali v davu. Snažit se procpat se dopředu by nemělo vůbec žádnou cenu, takže jsem se kochala fakt nádhernými výhledy na hory osvětlené vycházejícím sluncem a říkala si, že aspoň se nemusím bát přepáleného startu.
Výhledy při prvním stoupání

Traffic jam 


Cestou na Col du Petit Saint Bernard

Cestou na Col du Petit Saint Bernard

Až na občerstvovačku Col du Petit Saint-Bernard (36. Kilometr) utekla cesta neskutečně rychle, užívala jsem si to jak malé dítě a nemohla se na tu krásu všude kolem vynadívat. Sešup do nejnižšího bodu trati, který je jen přes 800 m n. m.  Bourg Saint-Maurice (51. Kilometr) byl dost vražedný. Nebyl ani těžký, ani technický, ale dorazila jsem tam ve 4 odpoledne a od samého rána co vysvitlo slunce, tak prostě nebyl ani kousek stínu, což bylo vražedné. Kdykoliv to bylo možné, tak jsem si namáčela čepici, polévala hlavu, ale vždycky jsem během 5 minut byla zase úplně suchá a uvařená a cítila jsem, že i přesto, že jsem se namazala opalovákem SPF 50, tak začínám vypadat jak náčelník Siouxů Rudá Huba. Ač bych si ráda sedla a na chvíli si oddechla, tak jsem se rozhodla, že není čas ztrácet čas a pokud chci být na kopci před setměním, tak je potřeba vyrazit. Čekal nás totiž výstup do výšky více než 2500 m n. m. a byl fakt ukrutný! Po krátkém začátku v lese nastoupil nekonečný a prudký travnatý svah, na přímém slunci s minimem stínu. Lidi (včetně mě) tam odpadávali jak mouchy a co kousek posedávali a sbírali síly na další cestu. Tipuju, že jsem si kecla na zadek minimálně 15x, než jsem se na ten kopec vyšplhala. Někteří tam dokonce odkládali boáááá a jiné tělní tekutiny, další zahazovali čísla a rezignovaně se vraceli dolů do městečka. Teď s odstupem mi to začíná připadat jako celkem vtipná scéna :-D Vytáhnu telefon, abych udělala foto a do toho SMS od kolegy z práce s dotazem, jestli jsem OK, nebo jsem někde založila bivak :-D Tak já tam dřu do kopce jak barevná a oni z toho mají srandičky – no je to možné?! :-p
Cestou na nejvyšší vrchol trasy. To městečko dole je Bourg a to nejsme ještě ani v polovině stoupání :-)

Na nejvyšší bod trasy Passeur Pralognan jsem se vydrápala přesně ve chvíli, kdy se nadobro setmělo. Abych měla v noci jasné oko, tak mi Martin Menšík půjčil jeho úžasnou čelovku, která v úsporném modu svítí víc, než ta moje na plné pecky (DĚKUJU!!!!), tak jsem ji nasadila a vrhla se na sestup s tím, že je třeba dohnat to, co jsem do kopce ztratila. Hned začátek sešupu byl hodně technický, s nataženými fixními lany a sympaťáky z horské služby, kteří pomáhali se sestupem. Mě ferratovou kozu vyloženě iritovalo, jak se s tím ti lidi crcají a hned jak to bylo možné, tak jsem je předběhla a pádila dolu jak urvaná :-) Tenhle seběh jsem si užila asi ze všech nejvíc! Neskutečně mě bavil a čelovka svítila úplně luxusně. Myslím, že tak dobrých 15-20 minut jsem tam nahnala a během chvilky jsem byla na občerstvovačce v Cormet De Roselend, kde jsem měla k dispozici Drop bag. Vyměnila jsem ponožky, pobavila pořadatele tím, že jsem vytáhla z drop bagu parfém a deodorant (no nebudu přece smrdět, ne? :-) ), pokecala se sympaťákem z finska a vdechla teplou a extrémně slanou polévku (vím, že sůl je dobrá proti křečím, ale shodněme se na tom, že chuťový zážitek nic moc ). Jak bylo přes den vedro, tak během naprosto jasné noci spadla teplota cca na 12 stupňů, takže jsem se přioblékla a vydala jsem se vstříc silnému větru, horám a noci. Byla to naprostá a dokonalá nádhera! Tolik hvězd jsem neviděla ani nepamatuju. Měla jsem pocit, že ten kopec, na který lezu je pod samým nebem a že jen stačí natáhnout ruku a dotknu se Velkého vozu… Ten pohled mě naprosto dostal! Byť Marťasova čelovka svítila exkluzivně, tak některé věci vypadají v noci úplně stejně, takže nic netušíc jsem seběhla z kamenů na louku a než jsem stihla říct rododendron, tak už jsem se válela v blátě na zadku. Po té, co jsem si od srdce zanadávala a celá zaprasená se zvedla, tak jsem po dvou krocích uklouzla znovu a válela se o kus dál, tak už jsem se jenom smála a konečně jsem chápala, proč se ty světla přede mnou nehýbou :-) (Btw. Když se rozednilo, tak pohled na ty zablácené zadky byl fakt vypečený :-p )


Příchod nového dne
Příchod nového dne
Kolem 70. Kilometru jsem se dala dohromady s velice milou, sympatickou a moc krásnou Řekyní jménem Sofie, která přišla o parťáka, protože ho o pár kilometrů dříve odrovnaly střevní problémy. Vydržely jsme spolu až na 95. Kilometr a byla mi nesmírně milou společností. Spolu s rozedněním totiž přišla moje velká krize, která se se mnou táhla až do cíle. Ještě z občerstvovačky jsme odcházely spolu s tím, že nás čekají už jen dva kopce a seběh do cíle. No nebylo to tak jednoduché, jak se to jevilo :-D Do kopce mi to vůbec nešlo, nemohla jsem dýchat a sípala jsem jak astmatik, ale snažila jsem se uklidňovat tím, že seběhy mi jdou, takže i když se teď potáhnu jak s hnojem, tak jen co vylezu nahoru, tak se do toho obuju a budu v cíli raz dva. Ovšem moje nohy na to měly jiný názor. Jakmile jsem se vyškrábala na poslední velký kopec Col de Tricot, tak jsem se rozeběhla dolů s tím, že za chvíli budu v cíli. Seběh byl hodně prudký a technický, takže v podstatě nebylo možné předbíhat a neustále jsem postávala a čekala, což mě faaakt nebavilo a cítila jsem, že mi začíná vyhlašovat stávku přední strana stehen. Posledních 10 km se pro mě stalo čirým utrpením a bojem s časem a sama se sebou. Každý krok mi vháněl slzy do očí, po všech těch hodinách na slunci jsem byla totálně uvařená a měla jsem pocit, že mi zhoří hlava. Neustále dokola jsem si opakovala, že prostě není možné, abych po všech těch hodinách a kilometrech, které už mám za sebou to prokaučovala na posledních 10ti kilometrech a že to prostě MUSÍM zvládnout. Můj výraz a slzy na krajíčku asi vypovídaly za vše, protože kdokoliv, koho jsem za ty poslední 2 hodiny potkala, na mě mával, tleskal mi a volal COURAGE!! Pořád do kola jsem si v hlavě opakovala věty „Just keep moving forward!!“ a „Pain is temporary, glory is forever“

8 km před cílem. Výraz hovoří za vše


Mt. Blanc v celé své kráse
Peťa s Janou přišli na poslední kontrolu před cílem, aby mě povzbudili na poslední kilometry
Příchod do cíle byl pro mě neskutečně silný a emotivní zážitek. Euforie z toho, že už to mám za sebou (opravdu nikdy jsem si taaak moc nepřála být už v cíli), do toho městečko Chamonix s neskutečnou atmosférou a poslední kilometr po promenádě plné lidí, kteří všichni vykřikují tvé jméno a tleskají, mávají… Něco naprosto nepopsatelného! Kousek před cílem mě čekal Peťa a cílem jsme prošli společně. Naprosto překrásný zážitek na vždy.
Poslední metry do cíle


Peťa pro mě měl v cíli nachystané pivečko.
UTMB TDS pro mě byl ultra zážitek ve všech směrech. Překrásné hory a výhledy, nádherná noc plná hvězd, úžasná atmosféra nejen na startu a v cíli, ale i na občerstvovačkách, v městečkách a na dalších místech. Spousta milých lidí, s kterými jsme se navzájem během závodu povzbuzovali (+ samozřejmě i pár hňupů :-) ), davy fanoušků a pocit štěstí v cíli. Zároveň však neskutečná náročnost a to jak z pohledu délky, převýšení, terénu i horkého počasí. Určitě na to budu ještě dlouho vzpomínat. Moje díky patří nejen Peťovi a jeho mamince Janě, která s námi jela a starala se o nás, ale taky Marťasovi za půjčenou čelovku a všem kteří jste na mě mysleli a zásobovali mě zprávami, které mě dokázaly povzbudit, když jsem toho měla plné kecky a nejen to – občas jsem se musela smát nahlas a vypadala jsem jako čirý blázen. I vaše zprávy byly jeden z důvodů, proč jsem prostě MUSELA dokončit v limitu. Dostala jsem od vás přes 50 zpráv a včera večer jsem si je všechny ještě jednou pročítala a chechtala se u toho. No a protože přepsat všechny by mi zabralo tak týden, takže tady máte top výběr :-)

Nejvíce zpráv poslali Martin s Mončou a náš Business Excellence tým a to většinu z nich veršovanou. Pár ukázek:
o   Andrejka se na start blíží, Mt. Blanc ten jí neublíží. Předběhne pár hošíčků, v cíli má pak kytičku
o   Tady orel, tady orel…. Orel volá poštolku… poštolko, jak jste na tom? Držíme pěstí, to je štěstí… Levá, pravá, levá, pravá…
o   Mám tvé stravenky, takže je pak můžeš všechny požrat!!!
o   Pěkně vylézt na kopec, nalakovat nehtíčky, makeupík si upravit, natáhnout si nožičky. Potom honem z kopce dolů, dožene to zpoždění, Andy totiž není béčko, Mt. Blanc ten si podmaní
o   Paja, Angie, Evička, dávají si šlofíčka, dortík, dva, tři mezitím posvačila Zdenička. Andy zatím někde v horách do kopce se plahočí, máš náš obdiv, jsi fakt dobrá, 100 km ti nestačí. Pěkně pohni do cíle, spousta práce čeká, těšíme se na tebe, nejsi vůbec měkká
o   Básnička alá Květa „Je středa, vrcholu je třeba“. Myslela tím ten vrchol hory, na který zrovna lezeš, ale nikdo jí to nevěří
o   Jen co Mt. Blanc oběhneš, pořádně se ožereš
o   POMEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!
o   Už len kúsok a mega pohar piva bude len tvoj! A myslim, že aj balík meeďov si ťa počká v Prahe :-)
o   Kopec je smrrrrrt :-D
o   Dělá se tma, oči se klíží, neboj se toho, cíl už se blíží. Ten kopec nejhorší máš už snad za tebou, celou noc budeme tam jakoby s tebou…
A mnoooooho dalších :-) Tomu říkám básnické střevo :-p

 Nejúdernější hesla byly od Soly
o   Lenoch je příbuzným žebráka! Makeeeeeej :*
o   Lenoch nesmí být počítán k živým. Je to mrtvola, kterou nemožno pohřbíti:* Hejbni!
o   To že bloudíš, neznamená, že šeš ztracená. Ale na cestě do Chamonix si to odpusť :-D
o   There is not such a thing like bad weather. Just soft people. Jdi do toho, tvrďačko!
o   Když najdeš stezku bez překážek, pravděpodobně nikam nevede :-)
o   Dokud se nevzdáš, tak neprohraješ :-)
o   A víš, že Peťa už je v cíli? Tak to pěkně ofrituj!!

 Tradičně nejvtipnější byli Rulda a koloušci
o   Všichni koloušci i já sličná laň na tebe myslíme!!! Přemýšleli jsme co ti napsat povzbuzujícího:
Troluk: Zařídím ji poukázku na invalidní vozík
Prďák: Pokud na tý trase není aspoň 40 hospod, tak bych si ani nezavázal tkaničky kvůli tomu
Luba: Ježíš to je zelený prase
A já: :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :Drž se kotě! Další pravidelnou dávku emocí pošlu zase později
o   Sendražice zdraví Mt. Blanc. Dle aktuálních zpráv zrzavé tornádo atakuje polovinu závodu, ne li ji překračuje a míří dál! Soupeře nechává daleko za sebou a míří k další občerstvovačce s pivem a polívkou. Myslíme na tebe kočko jak já, tak psiska a Honzovi jsem taky řekla, jaká jste hovádka! Teď už to dáš, ať tě bolí, co to bolí!
o   Dokážu si představit, jakou máš krásnou hvězdnou oblohu nad hlavou a (ne)mravní zákon v sobě :-p Tak ať ti ty hvězdy pořádně svítí na cestu, ať se nikde neztratíš…. Nejvíc se těším až budu jednou vnoučatům ukazovat naší fotku a říkat, že tadle teta obešla Mt. Blanc za jediný den a vychlastala flašku zelený za jedinou hodinu :-p
o   Jsi moje nejvíc nejhustší kamarádka a koloušci jsou na tebe pyšní! Drž se kotě!!

 Další perly :-)

Kočičko, zítra na vás budu moc myslet!!! A foť zadky před sebou!! …. Teda ty co za to budou stát :-D :-p Ála
Dneska je středa!!!! …. Tak makej, nebo nebude sex!!!! Evča
Magďule - Vydrž Prďka, vydrž, krásně šlapej, nikdy né vedle, ať se někde nezřítíš…
Nohy pálí, tělo slábne, sil je méně každým metrem. Zítra přes den Peťa s Andrej, zvítězí nad Did Not eFkem. Danek

Víťa Krichl po Tatranské Šelmě: bolely mě kotníky, kolena, záda… ale pak jsem si řek... a s hlavou máš co? Nic, tak kurva šlapej :-D

Všem, kteří si vzpomněli děkuji za podporu!

Peťa v Bourgu (51. km) na občerstvovačce
Peťa v cíli. Dal to za neskutečných 21 hodin a to i přes obrovské zdravotní problémy, které ho trápily posledních cca 20 kilometrů
Od Angie

2 komentáře: