A co dál?

Venku se začíná oteplovat, ultratrailová sezóna je rozjeta na plné pecky, termínovky jsou plné k prasknutí a můj kalendář taky. Zatímco první polovina letošního roku bude víc než tradiční, tak ta druhá polovina pro mě bude plná změn a nových výzev…

V dubnu se rozehřejeme tradičním cyklo „soustředěním“ na Mallorce, kde bych se ráda rozjezdila, rozběhala a dostala se do sportovního módu, protože to co v posledních měsících předvádím je naprostý vrchol lenosti a povalečství a už to tak dál prostě nejde! Po návratu z Mallorcy bych už chtěla začít pravidelně běhat, cvičit jógu a dát několik sportovně-výletních víkendů s kamarády, abych se stihla dostat aspoň trošku do formy před Krakonošovou 100, která je moje srdcovka a kde bych ráda vylepšila svůj loňský čas (18 hodin). V červenci plánuji strávit pár dnů na Severní Moravě u rodičů a najezdit s tátou nějaké kilometry na kole, protože na konci července mě a Tondu čeká přesun za Peťou do Manily, která bude na následující 3 roky našim domovem. Proto program na druhou polovinu roku je pro mě zatím ve hvězdách, ale rádi bychom na podzim zajeli do Himálají a možná přiletíme do ČR na Beskydskou sedmičku, nebo Pražskou stovku, ale ani jedna z akcí ještě není jistá.

Ale ani s odletem na Filipíny se mě nezbavíte a sem tam napíšu nějaké zážitky, ať už ze sportovních akcí, nebo našich cest. Btw. Peťa pořídil GoPro, já si stáhla Instagram, takže teď už jen pořídit si selfie tyč a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty :-D

Takže… Stay tuned! :-)

https://www.youtube.com/watch?v=1ivRRrUhz4Q

Time to learn new skills :-)

Brtnické Ledopády 2016, aneb frčíme na zelenou!

Už od prosince jsem nemluvila o ničem jiném, než o tom jak se těším na Ledopádovou stovku, kterou jsme chtěli stejně jako loni jít společně s mým mužem Petrem. Sice avizoval termínovou kolizi s tradiční italskou Marcialongou, ale protože kvůli nedostatku sněhu letos ještě nestál na běžkách, zůstávala jsem klidná a přesvědčená, že na Marciu nepojede a půjdeme na stovku. Dva týdny před termínem však na popud Juraje vyrazili do Bedřichova na běžky a tam se to stalo!!! Peťa zjistil, že je v laufu, na běžkách se cítí dobře a že by byl hřích na Marciu nejet. Tož co Vám budu povídat – faaaakt jsem byla naštvaná. Tož jsem začala shánět někoho, kdo by se mnou šel a zároveň do mě hučel Peťa, ať jsem normální, uvědomím si, že jsem od říjnového návratu z USA nic nedělala, tak ať nevymýšlím nesmysly a jdu na krátkou… No nahlodal mě slušně… Přesto jsem na facebook hodila dotaz do pléna mých přátel, kamarádů a známých, jestli se neozve někdo, kdo by se mnou těch 110, nebo 58 km šel. A kupodivu se ozval ten, který to všechno spískal – Juraj :-) Měla jsem z toho velkou radost a dohodli jsme se na trase 58 km, protože přestože Juraj dělá cyklistiku a triatlony, tak na dálkovém pochodu ještě nebyl a vyhodnotili jsme, že Ledopádová stovka není ta nejvhodnější a nejjednodušší premiéra :-) Pár dní na to napsala Romča, s kterou se známe z přechodu Rumunských hor, že by šla taky a to už jsem věděla, že máme nakročeno ke kvalitnímu zážitku :-) Sice se pak ještě ozvala Svaťa s tím, že oni stovku jdou a můžu se přidat, což byla neskutečně lákavá nabídka, ale tím že už jsem nalanařila Juraje a Romču na dětskou trasu, tak už bylo rozhodnuto.

Pátek se nesl v duchu neskutečného blázince. Hromada práce, nutnost doma uklidit, aby kamarádku Álu, která mi měla na víkend pohlídat Tondu, netrefil šlak a pak samozřejmě balení na pochod, které se výrazně protáhlo kvůli skutečnosti, že jsem za posledních několik měsíců plíživě dost přibrala a ve všem jsem si připadala jak sumo na útěku. Nakonec jsme vše stihli a jen s malým zpožděním proti původnímu plánu jsme vyrazili směr Šluknovský výběžek. Cesta proběhla bez problému a Juraj nás všechny pobavil, když při předjíždění dvou kamionů objevil novou techniku, jak se vyhnout fotce z radaru – začali jsme tomu říkat „jízda levým pruhem“ :-) V Mikulášovicích jsme se navečeřeli (řízek o velikosti sedla z babety byl výýýborný), dali pivko a přesunuli se do tělocvičny, kde jsme ukořistili šatnu, rozbalili spacáky a dali ještě jeden chmelový ionťák na dobrou noc.

Zabrali jsme si šatnu, kde bylo nejen teplo, ale měli jsme to i blízko na záchody

Ionťák na dobrou noc

Kdo mě zná, tak ví, že vstávání nepatří k mým silným stránkám. Přesto jsem byla vzhůru nezvykle brzo a měla jsem tak dost času a pohody na přípravu všeho potřebného včetně řasenky, což Juraj okomentoval překvapeným „Jako really?!“ Jakoby neznal mé motto „Není důležité vyhrát, ale dobře při tom vypadat“ :-) Nasedli jsme do busu, který nás měl přepravit na start do Starých Křečan. Udělali jsme si registraci, dámy si daly místo snídaně předstartovní pivko a před 8 hodinou jsme vyrazili na trať. Prvních několik kilometrů jsme neměli s orientací problém. Sice jsme minuli odbočku na Köglerovu naučnou stezku, ale naštěstí jsme si zašli jen cca 10 minut a právě tady zazněla od jednoho pána jedna z klíčových vět celého dne „Já to říkám, že se nevyplácí být rychlý!“. Kdyby jen tušil, kolikrát si během dne ještě na tuto jeho větu vzpomenu :-) Seběh dolů se místy podobal bahenním lázním, ale co by to byla za ultra bez pořádně zablácených bot?! Bláto místy schovávalo ledové plotny a jedna taková poslala Romču k zemi. Naštěstí z toho vyšla jen se zabláceným zadkem a bez zranění.

Snídaně šampionů

Na konci Koglerovy naučné stezky

Pak už přišly ty opravdové krásy, jako jsou Kinského vyhlídka a Kyjovský hrádek. Pod Kinského vyhlídkou nechávám o skálu opřené hole v domnění, že se určitě budeme vracet a aspoň budu mít volné ruce na šplhání po ledových schodech… Nejsem jediná, kdo zjistil, že to byla chyba, ale nebojme se si přiznat, že já jsem to hovado, které tuto vlnu spustilo :-D Neboť když tam všichni viděli opřené hole, tak si je tam několik lidí odložilo taky a když jsme se vraceli, tak tam těch holí nebylo málo… Tímto se omlouvám všem, kteří se mnou inspirovali, a uznávám, že opravdu nejsem příklad hodný následování. 

Cesta na Kinského vyhlídku

Cestou na Kinského vyhlídku

Cestou na Kyjovský hrádek - tady ještě všichni pohromadě :-)

Kolem Kyjovského hrádku

Cesta přes Úzké schody na Tokáň nám krásně utekla. Sice jsme místy drobně váhali kudy tudy, ale po konzultaci s itinerářem a  spolupochodníky jsme našli cestu do útulné hospůdky, kde nás čekala milá kontrola s Luckou. Dostali jsme úžasnou gulášovou polívku, Juraj si dal kofolu a my s Romčou pivko. Při odchodu z hospody začal být Juraj nervózní, že nejdeme tak rychle jak předpokládal a že tímto tempem nebudeme večer v Praze. Juraj měl totiž na večer v Praze domluvenou večeři a vínko a naše courání se mu vůbec nehodilo do časového plánu :-D :-D Kousek za Tokáni mu bouchly saze a na dlouhou chvíli jsme ho ztratily z očí a pokračovaly samy dvě.

Úzké schody

Po zledovatělé cestě „co krok to vášeň“, jsme se dostaly k tajné kontrole na Turistický most, na kterou jsem se po loňsku moooooc těšila. A opět nezklamala!! Co víc – díky ní jsme objevily palivo na zbylých 25 km. Když jsme viděly, že si tam dámy dávají ruma, tak jsme si s Romčou řekly, že si dáme taky, ale slečna nám říká „A nechcete radši zelenou“. Tak jsme na sebe mrkly a bylo jasno! Slečna naší volbu pochválila větou, která nás dostala do kolen „Dobře děláte! Jezdím na zelenou, po rumu bliju!!“ :-D :-D Zelená nás perfektně nakopla, takže uklouzané výstupy na Brtnický hrádek, Oponu a ledopády Varhany a Sloup jsme zvládly raz dva. Při šplhání na Brtnický hrádek jsme potkaly Juraje, který už se vracel z kontrol a běžel jak urvaný z řetězu. Tak jsme na něho houkly, jestli s náma počítá na cestu do Prahy, na což nám odpověděl, že si není jistý. Tak jsme v tu chvíli nevěděly, jestli žertuje, nebo to myslí vážně, ale spíš jsme počítaly s tím, že dneska už ho neuvidíme. Tak jsme si pro jistotu domluvily odvoz na neděli s dvěma sympaťáky, s kterými jsme se často předbíhali :-)

Turistický most, aneb jedeme na zelenou!!

Jak jsme stoupaly údolím Vlčího potoka, tak zelená pomalu přestávala účinkovat, přicházela drobná krize a obě jsme se těšily zpátky do Starých Křečan, kde nás čekala kontrola v hospodě. Ale věděly jsme, že těch 8 km nám ještě chvilku potrvá. Výstup na Vlčí horu byl pěkně pekelný a z hladu se mi začaly dělat mžitky před očima. Vyhodnotila jsem, že do hospody nevydržím a v rychlosti jsem do sebe nasoukala klobásu a Romča colu. Cestou z Vlčí hory Romču píchlo v koleni a vypadalo to fakt špatně a bála jsem se, jestli bude v pohodě. Ale když jsem jí řekla, že do hospody na zelenou je to už jen 3 km, tak se rozběhla jak laňka a dohnala jsem ji až na začátku Křečan :-D To furt říkám, že motivace je třeba…

Polívka už na nás bohužel nezbyla, tak jsme místo toho dostaly párek, daly jsme si velkou zelenou (malá by nám až do cíle nevydržela), chvilku jsme poseděly i s pánem, s kterým jsme se pořád potkávaly (bohužel nevím, jak se jmenuje, říkejme mu třeba Jarda), a ten nám prozradil, že jeho kamarád Pepa je už v cíli stovky, skončil na 6. místě a hlásil, že ty poslední kilometry nejsou úplně zadarmo, tak jsem se bála, co nás čeká… Nasadili jsme čelovky a vyrazili do tmy. První kilometry byly překvapivě jednoduché a hlavou mi furt vrtaly Jardova slovo, protože někdo, kdo doběhne stovku šestý, neřekne jen tak o něčem, že to není jednoduché. A pak to přišlo – odbočka doprava a kam až jsem dohlédla, stoupaly do kopce odrazky. Musela jsem se nahlas zasmát, protože mi hned bylo jasné, že tohle nebude procházka růžovým sadem a pro jistotu se ještě rozpršelo. Vysápaly jsme se na vrchol Vlčice a přes stromy, listí a pařezy se opatrně pustily dolů. Po krátkém bloudění u Kunratic jsme se rozhodly, že se budeme držet Jardovy věty, že být rychlý se nevyplácí a až na vrchol Hrazeného jsme šly pomalu a držely se ve skupince dalších pochodníků. Za Hrazeným jsme dohnaly sympatického stovkaře, s kterým jsme došly až do cíle. Naštěstí jsme měla ještě zbytek baterky, který jsem použila na mapovou konzultaci, protože orientace na louce byla v té tmě malinko těžší. Furt pršelo a foukal šílený vítr, tak už jsme se těšily do hospody.

Od Juraje jsme pořád neměly žádné zprávy, tak jsem mu ze Starého Hraběcí psala, že už to máme kousek do cíle a jestli tam je, nebo už fičel do Prahy. Zpráva, že je v hospodě, čeká na nás a máme pohnout zadkem, mi udělala radost, akorát se opět projevil zákon schválnosti a pravdivost rčení, že spěchat se nevyplácí. Těsně před Mikulášovicemi byla zmoklá, chcípla šipka, u níž jsme nedokázali identifikovat, kam má směřovat a protože před námi nikdo nebyl, tak jsme fakt netušili kam. Naštěstí nás během chvilky došel pár, s jejichž pomocí jsme našli cílovou hospodu u Huberta, která vypadala úúúúplně jinak než loni – asi jsem loni byla faaaaakt prošitá, když jsem tam přicházela :-D

V hospodě nás čekal Juraj, který pro nás měl objednané dva panáky zelené. Dorazil víc jak hoďku před náma, takže už byl osprchovaný a nachystaný na cestu. My jsme si s Romčou vyzvedly diplomy, koply do sebe panáka a všichni tři jsme jeli do tělocvičny nabalit věci a nabrat ještě jednoho stovkaře, který chtěl do Prahy. Nasedly jsme do auta a přišel vrchol celého dne – Juraj pro nás měl v autě připravené vychlazené piva!!! Tak tomu říkám naprosto epesní servis, který si zaslouží metál! :-) Cesta do Prahy utekla rychle, protože Juraj jel jako zvíře. Kousek před Prahou na nás na všechny padla únava a chudák pan řidič měl auto, které spalo a smrdělo :-) Při spánku mi tak ztuhly záda a nohy, že jsem na Proseku skoro ani nemohla vystoupit a hekala jsem na celou ulici. Doma nás čekaly kamarádky Ála s Káťou a Tonda, kteří byli to nejlepší přivítání. Zatímco jsme ze sebe s Romčou dělaly zase lidi, tak nám holky ohřály večeři a uvařily čaj, což byla úžasná tečka za celým dnem.

Brtnické Ledopády 2016 opět nezklamaly a moc jsem si je užila! Nakonec jsem i ráda, že jsem šla jen dětskou trasu, protože aspoň nejsem tak zničená a fakt jsem si to užila. Romča i Juraj byli skvělí parťáci a hlavně s Romčou jsme si to spolu užily a za svůj výkon si zaslouží obrovský respekt, protože to byl její první delší pochod a zvládla ho parádně! Posledních 15 kilometrů jsem měla hroznou chuť běžet, ale měla jsem pocit, že už by to na Romču bylo moc, tak jsem se radši snažila jen jít tempo, abychom v tom dešti a větru nepromrzly. Každopádně dnes ráno chodila, jako bychom včera byly jen na procházce v parku, tak jsem si říkala, jestli jsem nás zbytečně nešetřila :-D Doufám, že to nebyla naše poslední společná akce a že zase vyrazíme někam po zelené :-)

A na závěr básnička, kterou mi cestou poslal moje maminka: "Jedeme, jedeme, máme oči zelené" A my jedemeeeeeeeeeeeeee :-) Tak ahoj příště!

Bamboochkaa

ULTRA TRAIL DU MT. BLANC – TDS (Sur les Traces des Ducs de Savoie) 2015

Délka: 119 km

Převýšení: 7250 m+

Čas: 32 hodin 6 min

Původní plán byl dát o něco kratší a jednodušší závod CCC, který má 100 km. Na ten nás ovšem nevylosovali, takže jsme měli na výběr ze dvou možností - postoupit do losování příští rok s větší šancí, že budeme vybráni, nebo se přehlásit na TDS. Do teď si myslím, že jsem po Vánocích nebyla úplně při smyslech a rozum jsem měla ještě zamlžený vaječňákem, když jsem Peťovi odkývala, že teda jo, vždyť je to jen o 20 km víc a HLAVNĚ mám spooooustu času na to natrénovat. hahaha, jako bych se neznala...

Trasa

Race	Average race time	Technical difficulty
OCC	10:30	Some difficulties
CCC®	22:00	Quite difficult
TDS®	27:30	Difficult
UTMB®	40:00	Quite difficult
PTL®	136:00	Very difficult

Porovnání jednotlivých tras

Každý jsme šli do akce s jinými ambicemi. Oba jsme se chtěli pokochat a užít si to, ale zatímco Peťa chtěl být co nejrychlejší, tak můj cíl byl celkem jasný – zmáknout to v limitu. Peťa to krásně shrnul:

Peťa - pod 20h když to poletí jak nikdy, pod 24h když to půjde jako vždy, pod 27h když bude průser, nad 27h když bude velký průser

Andrejka - pod 30h když to poletí, pod 32h když to půjde, pod 34h vždycky!

Mělo to být moje první ultra, kde budu bez parťáka a hned takhle dlouhé, těžké a ve vysokých horách. Měla jsem z toho obrovský respekt a dva týdny před startem mě začala zachvacovat lehká panika. Všichni mě uklidňovali s tím, že si sice myslí, že jsem magor, že jdu něco takového podnikat, ale že to určitě zmáknu. Protože oba šetříme každý den dovolené, tak jsme tu museli pojmout jako rychlou akci – v pondělí po práci odjezd, po půlnoci jsme dorazili do Mulhouse (Mylhúzy) ve Francii, kde jsme přespali a v 9 ráno odjezd do Courmayeru (Itálie), kde byl i start závodu. Dali jsme si pizzu a pivo s výhledem na Mt. Blanc, zařídili registraci a pak už jen šachovali s batohama, věcma, drop bagy atd., aby nám nic důležitého nechybělo. Jako doprovod jsme sebou měli Peťovou mamku Janu, která nás ráno hodila na start, udělala nám fotky a převezla auto do cíle do Chamonix ve Francii.

Před startem

Atmosféra startu byla nepopsatelná

Vůbec nevím, jako záhadou jsme se ocitli na startu úúúúplně vpředu, ale říkala jsem si, že to vlastně nevadí – aspoň máme šanci, že budeme mít nějakou pěknou fotku a taky jsem věděla, že kopce nejsou moje silná stránka, takže aspoň budu mít kam cedit, jak se říká mezi cyklisty :-) Start byl ještě za tmy v 6 hodin ráno a atmosféra to byla naprosto neskutečná! A to mi věřte, že po všech těch cyklo závodech, co jsem zažila mě jen tak něco nedojme. Holt tohle Italové umí ze všech nejlépe… Start byl neskutečně rychlý, ale vědoma toho, že mě hned za městečkem čeká zhruba 8 kilometrů dlouhý stoupák, jsem se nenechala vycukat a klusala si svojim tempem. Po první kontrole se cesta zúžila na nádherný single track, kterým jsme až na první vrchol cupitali v davu. Snažit se procpat se dopředu by nemělo vůbec žádnou cenu, takže jsem se kochala fakt nádhernými výhledy na hory osvětlené vycházejícím sluncem a říkala si, že aspoň se nemusím bát přepáleného startu.

https://www.youtube.com/watch?v=XwxvoGmu9eQ

Výhledy při prvním stoupání

Traffic jam 

Cestou na Col du Petit Saint Bernard

Cestou na Col du Petit Saint Bernard

Až na občerstvovačku Col du Petit Saint-Bernard (36. Kilometr) utekla cesta neskutečně rychle, užívala jsem si to jak malé dítě a nemohla se na tu krásu všude kolem vynadívat. Sešup do nejnižšího bodu trati, který je jen přes 800 m n. m.  Bourg Saint-Maurice (51. Kilometr) byl dost vražedný. Nebyl ani těžký, ani technický, ale dorazila jsem tam ve 4 odpoledne a od samého rána co vysvitlo slunce, tak prostě nebyl ani kousek stínu, což bylo vražedné. Kdykoliv to bylo možné, tak jsem si namáčela čepici, polévala hlavu, ale vždycky jsem během 5 minut byla zase úplně suchá a uvařená a cítila jsem, že i přesto, že jsem se namazala opalovákem SPF 50, tak začínám vypadat jak náčelník Siouxů Rudá Huba. Ač bych si ráda sedla a na chvíli si oddechla, tak jsem se rozhodla, že není čas ztrácet čas a pokud chci být na kopci před setměním, tak je potřeba vyrazit. Čekal nás totiž výstup do výšky více než 2500 m n. m. a byl fakt ukrutný! Po krátkém začátku v lese nastoupil nekonečný a prudký travnatý svah, na přímém slunci s minimem stínu. Lidi (včetně mě) tam odpadávali jak mouchy a co kousek posedávali a sbírali síly na další cestu. Tipuju, že jsem si kecla na zadek minimálně 15x, než jsem se na ten kopec vyšplhala. Někteří tam dokonce odkládali boáááá a jiné tělní tekutiny, další zahazovali čísla a rezignovaně se vraceli dolů do městečka. Teď s odstupem mi to začíná připadat jako celkem vtipná scéna :-D Vytáhnu telefon, abych udělala foto a do toho SMS od kolegy z práce s dotazem, jestli jsem OK, nebo jsem někde založila bivak :-D Tak já tam dřu do kopce jak barevná a oni z toho mají srandičky – no je to možné?! :-p

Cestou na nejvyšší vrchol trasy. To městečko dole je Bourg a to nejsme ještě ani v polovině stoupání :-)

Na nejvyšší bod trasy Passeur Pralognan jsem se vydrápala přesně ve chvíli, kdy se nadobro setmělo. Abych měla v noci jasné oko, tak mi Martin Menšík půjčil jeho úžasnou čelovku, která v úsporném modu svítí víc, než ta moje na plné pecky (DĚKUJU!!!!), tak jsem ji nasadila a vrhla se na sestup s tím, že je třeba dohnat to, co jsem do kopce ztratila. Hned začátek sešupu byl hodně technický, s nataženými fixními lany a sympaťáky z horské služby, kteří pomáhali se sestupem. Mě ferratovou kozu vyloženě iritovalo, jak se s tím ti lidi crcají a hned jak to bylo možné, tak jsem je předběhla a pádila dolu jak urvaná :-) Tenhle seběh jsem si užila asi ze všech nejvíc! Neskutečně mě bavil a čelovka svítila úplně luxusně. Myslím, že tak dobrých 15-20 minut jsem tam nahnala a během chvilky jsem byla na občerstvovačce v Cormet De Roselend, kde jsem měla k dispozici Drop bag. Vyměnila jsem ponožky, pobavila pořadatele tím, že jsem vytáhla z drop bagu parfém a deodorant (no nebudu přece smrdět, ne? :-) ), pokecala se sympaťákem z finska a vdechla teplou a extrémně slanou polévku (vím, že sůl je dobrá proti křečím, ale shodněme se na tom, že chuťový zážitek nic moc ). Jak bylo přes den vedro, tak během naprosto jasné noci spadla teplota cca na 12 stupňů, takže jsem se přioblékla a vydala jsem se vstříc silnému větru, horám a noci. Byla to naprostá a dokonalá nádhera! Tolik hvězd jsem neviděla ani nepamatuju. Měla jsem pocit, že ten kopec, na který lezu je pod samým nebem a že jen stačí natáhnout ruku a dotknu se Velkého vozu… Ten pohled mě naprosto dostal! Byť Marťasova čelovka svítila exkluzivně, tak některé věci vypadají v noci úplně stejně, takže nic netušíc jsem seběhla z kamenů na louku a než jsem stihla říct rododendron, tak už jsem se válela v blátě na zadku. Po té, co jsem si od srdce zanadávala a celá zaprasená se zvedla, tak jsem po dvou krocích uklouzla znovu a válela se o kus dál, tak už jsem se jenom smála a konečně jsem chápala, proč se ty světla přede mnou nehýbou :-) (Btw. Když se rozednilo, tak pohled na ty zablácené zadky byl fakt vypečený :-p )

Příchod nového dne

Příchod nového dne

Kolem 70. Kilometru jsem se dala dohromady s velice milou, sympatickou a moc krásnou Řekyní jménem Sofie, která přišla o parťáka, protože ho o pár kilometrů dříve odrovnaly střevní problémy. Vydržely jsme spolu až na 95. Kilometr a byla mi nesmírně milou společností. Spolu s rozedněním totiž přišla moje velká krize, která se se mnou táhla až do cíle. Ještě z občerstvovačky jsme odcházely spolu s tím, že nás čekají už jen dva kopce a seběh do cíle. No nebylo to tak jednoduché, jak se to jevilo :-D Do kopce mi to vůbec nešlo, nemohla jsem dýchat a sípala jsem jak astmatik, ale snažila jsem se uklidňovat tím, že seběhy mi jdou, takže i když se teď potáhnu jak s hnojem, tak jen co vylezu nahoru, tak se do toho obuju a budu v cíli raz dva. Ovšem moje nohy na to měly jiný názor. Jakmile jsem se vyškrábala na poslední velký kopec Col de Tricot, tak jsem se rozeběhla dolů s tím, že za chvíli budu v cíli. Seběh byl hodně prudký a technický, takže v podstatě nebylo možné předbíhat a neustále jsem postávala a čekala, což mě faaakt nebavilo a cítila jsem, že mi začíná vyhlašovat stávku přední strana stehen. Posledních 10 km se pro mě stalo čirým utrpením a bojem s časem a sama se sebou. Každý krok mi vháněl slzy do očí, po všech těch hodinách na slunci jsem byla totálně uvařená a měla jsem pocit, že mi zhoří hlava. Neustále dokola jsem si opakovala, že prostě není možné, abych po všech těch hodinách a kilometrech, které už mám za sebou to prokaučovala na posledních 10ti kilometrech a že to prostě MUSÍM zvládnout. Můj výraz a slzy na krajíčku asi vypovídaly za vše, protože kdokoliv, koho jsem za ty poslední 2 hodiny potkala, na mě mával, tleskal mi a volal COURAGE!! Pořád do kola jsem si v hlavě opakovala věty „Just keep moving forward!!“ a „Pain is temporary, glory is forever“

8 km před cílem. Výraz hovoří za vše

Mt. Blanc v celé své kráse

Peťa s Janou přišli na poslední kontrolu před cílem, aby mě povzbudili na poslední kilometry

Příchod do cíle byl pro mě neskutečně silný a emotivní zážitek. Euforie z toho, že už to mám za sebou (opravdu nikdy jsem si taaak moc nepřála být už v cíli), do toho městečko Chamonix s neskutečnou atmosférou a poslední kilometr po promenádě plné lidí, kteří všichni vykřikují tvé jméno a tleskají, mávají… Něco naprosto nepopsatelného! Kousek před cílem mě čekal Peťa a cílem jsme prošli společně. Naprosto překrásný zážitek na vždy.

Poslední metry do cíle

Peťa pro mě měl v cíli nachystané pivečko.

UTMB TDS pro mě byl ultra zážitek ve všech směrech. Překrásné hory a výhledy, nádherná noc plná hvězd, úžasná atmosféra nejen na startu a v cíli, ale i na občerstvovačkách, v městečkách a na dalších místech. Spousta milých lidí, s kterými jsme se navzájem během závodu povzbuzovali (+ samozřejmě i pár hňupů :-) ), davy fanoušků a pocit štěstí v cíli. Zároveň však neskutečná náročnost a to jak z pohledu délky, převýšení, terénu i horkého počasí. Určitě na to budu ještě dlouho vzpomínat. Moje díky patří nejen Peťovi a jeho mamince Janě, která s námi jela a starala se o nás, ale taky Marťasovi za půjčenou čelovku a všem kteří jste na mě mysleli a zásobovali mě zprávami, které mě dokázaly povzbudit, když jsem toho měla plné kecky a nejen to – občas jsem se musela smát nahlas a vypadala jsem jako čirý blázen. I vaše zprávy byly jeden z důvodů, proč jsem prostě MUSELA dokončit v limitu. Dostala jsem od vás přes 50 zpráv a včera večer jsem si je všechny ještě jednou pročítala a chechtala se u toho. No a protože přepsat všechny by mi zabralo tak týden, takže tady máte top výběr :-)

Nejvíce zpráv poslali Martin s Mončou a náš Business Excellence tým a to většinu z nich veršovanou. Pár ukázek:

o   Andrejka se na start blíží, Mt. Blanc ten jí neublíží. Předběhne pár hošíčků, v cíli má pak kytičku

o   Tady orel, tady orel…. Orel volá poštolku… poštolko, jak jste na tom? Držíme pěstí, to je štěstí… Levá, pravá, levá, pravá…

o   Mám tvé stravenky, takže je pak můžeš všechny požrat!!!

o   Pěkně vylézt na kopec, nalakovat nehtíčky, makeupík si upravit, natáhnout si nožičky. Potom honem z kopce dolů, dožene to zpoždění, Andy totiž není béčko, Mt. Blanc ten si podmaní

o   Paja, Angie, Evička, dávají si šlofíčka, dortík, dva, tři mezitím posvačila Zdenička. Andy zatím někde v horách do kopce se plahočí, máš náš obdiv, jsi fakt dobrá, 100 km ti nestačí. Pěkně pohni do cíle, spousta práce čeká, těšíme se na tebe, nejsi vůbec měkká

o   Básnička alá Květa „Je středa, vrcholu je třeba“. Myslela tím ten vrchol hory, na který zrovna lezeš, ale nikdo jí to nevěří

o   Jen co Mt. Blanc oběhneš, pořádně se ožereš

o   POMEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!

o   Už len kúsok a mega pohar piva bude len tvoj! A myslim, že aj balík meeďov si ťa počká v Prahe :-)

o   Kopec je smrrrrrt :-D

o   Dělá se tma, oči se klíží, neboj se toho, cíl už se blíží. Ten kopec nejhorší máš už snad za tebou, celou noc budeme tam jakoby s tebou…

A mnoooooho dalších :-) Tomu říkám básnické střevo :-p

 Nejúdernější hesla byly od Soly

o   Lenoch je příbuzným žebráka! Makeeeeeej :*

o   Lenoch nesmí být počítán k živým. Je to mrtvola, kterou nemožno pohřbíti:* Hejbni!

o   To že bloudíš, neznamená, že šeš ztracená. Ale na cestě do Chamonix si to odpusť :-D

o   There is not such a thing like bad weather. Just soft people. Jdi do toho, tvrďačko!

o   Když najdeš stezku bez překážek, pravděpodobně nikam nevede :-)

o   Dokud se nevzdáš, tak neprohraješ :-)

o   A víš, že Peťa už je v cíli? Tak to pěkně ofrituj!!

 Tradičně nejvtipnější byli Rulda a koloušci

o   Všichni koloušci i já sličná laň na tebe myslíme!!! Přemýšleli jsme co ti napsat povzbuzujícího:

Troluk: Zařídím ji poukázku na invalidní vozík

Prďák: Pokud na tý trase není aspoň 40 hospod, tak bych si ani nezavázal tkaničky kvůli tomu

Luba: Ježíš to je zelený prase

A já: :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :* :Drž se kotě! Další pravidelnou dávku emocí pošlu zase později

o   Sendražice zdraví Mt. Blanc. Dle aktuálních zpráv zrzavé tornádo atakuje polovinu závodu, ne li ji překračuje a míří dál! Soupeře nechává daleko za sebou a míří k další občerstvovačce s pivem a polívkou. Myslíme na tebe kočko jak já, tak psiska a Honzovi jsem taky řekla, jaká jste hovádka! Teď už to dáš, ať tě bolí, co to bolí!

o   Dokážu si představit, jakou máš krásnou hvězdnou oblohu nad hlavou a (ne)mravní zákon v sobě :-p Tak ať ti ty hvězdy pořádně svítí na cestu, ať se nikde neztratíš…. Nejvíc se těším až budu jednou vnoučatům ukazovat naší fotku a říkat, že tadle teta obešla Mt. Blanc za jediný den a vychlastala flašku zelený za jedinou hodinu :-p

o   Jsi moje nejvíc nejhustší kamarádka a koloušci jsou na tebe pyšní! Drž se kotě!!

 Další perly :-)

Kočičko, zítra na vás budu moc myslet!!! A foť zadky před sebou!! …. Teda ty co za to budou stát :-D :-p Ála

Dneska je středa!!!! …. Tak makej, nebo nebude sex!!!! Evča

Magďule - Vydrž Prďka, vydrž, krásně šlapej, nikdy né vedle, ať se někde nezřítíš…

Nohy pálí, tělo slábne, sil je méně každým metrem. Zítra přes den Peťa s Andrej, zvítězí nad Did Not eFkem. Danek

Víťa Krichl po Tatranské Šelmě: bolely mě kotníky, kolena, záda… ale pak jsem si řek... a s hlavou máš co? Nic, tak kurva šlapej :-D

Všem, kteří si vzpomněli děkuji za podporu!

Peťa v Bourgu (51. km) na občerstvovačce

Peťa v cíli. Dal to za neskutečných 21 hodin a to i přes obrovské zdravotní problémy, které ho trápily posledních cca 20 kilometrů

Od Angie

Pitztal Alpine Glacier Trail 2015

Délka: 42 km (dle GPS 46 km)

Převýšení: 3000 m+
Čas: 11 h 20 min

V rámci přípravy na UTMB TDS jsme se rozhodli vyzkoušet si horský maraton, který sám o sobě říká „The highest marathon of the Alps” a nekecá! Tahle akce nás zaujala především tím, že bylo jasné, že půjde spíš o komorní akci, než o velkou masovku.

Protože mě ještě furt bolí celý člověk, v práci se mi všichni smějou a i myšlení bolí, tak místo klasické reportáže to tentokrát pojmu formou „výkřiků do tmy"

• Pitztal Glacier Trail nezklamal – opravdu to byla akce s naprosto úžasnou atmosférou a organizací
• Ač se to nezdá, tak i 42 km může být hodně a můžou trvat zatraceně dlouho. Nadmořská výška, velké převýšení, náročný a technický terén a pravé horské počasí se vším všudy dělají tento maraton hodně extrémní.
• Byla jsem přesvědčena, že nadmořská výška mi nedělá žádné problémy… Pitztal mě přesvědčil o opaku. Hned úvodní stoupání z výšky 1700 do 3100 mi doslova vzalo dech a krev mi z nosu teče ještě dneska 2 dny po akci.
• Pokud jsi fototyp nula, nikdy nevyrážej bez kšiltovky. To že hlásí zataženo, neznamená, že ten kulatý vrah (rozuměj slunce) nebude v tom největším stoupáku prát přímo do tebe
• Zjištění dne: ačkoliv jdu celý úvodní kopec s dvěma chlapy, tak to že má jeden fakt hezký zadek jsem zjistila až po dvou hodinách, zatímco jeho tenisky jsem znala od první minuty
• Velké plus dostávají nesmeky „Magic spikes“ za 120 Kč, které jsem si koupila proto, že byly v povinné výbavě, ale rozhodně jsem neměla v plánu je použít. Nakonec bylo jejich použití na ledovci povinné a musím říct, že držely jak luteránská víra. Jo a běhání po ledovci je faaaakt sranda :-p Bavilo mě to tak, že jsem schválně skákala po těch potůčcích vody, co tam tekly a vypadala jak malé děcko urvané ze řetězu :-D
• Cca na 30. Kilometru na tajné kontrole, kde byli dva mladí chlapi, tak jeden říká „Jééééé, číslo 318 je tady“, tak jsem se jala zjišťovat co tím myslí a pánové mi vysvětlili, že jim říkal kolega z jiné kontroly, že u nich za chvíli bude číslo 318 a že si ho mají pořádně prohlédnout, protože to je „very beautiful girl“. Tak mi udělali takovou radost, že jsem jim věnovala zářivý úsměv, udělali jsme si spolu fotku a pokračovala jsem dál vstříc utrpení :-)
• Bouřka v mlze na ferratě je celkem děsivá záležitost. Nejen že díky mlze vidíš sotva na dva kroky dopředu, ale nejhorší je, že vůbec nevidíš bouřkové mraky, takže ani nevíš, jak na tom jsi a hledej ukrýt před bouřkou, když všude kolem tebe jsou ocelové lana. Jediné co se mi v tu chvíli honilo hlavou, bylo naše předstartovní žertování s Víťou ohledně repatriační služby
• Po víc jak hodině v totální mlze, dešti a bouřce ze mě tekla voda potokem, byla mi zima, měla jsem slzy v očích a byla jsem prošitá jak deka. A ta zasr…chata s kontrolou a občerstvením furt nikde, do toho ty zamr… ferraty a ta zku… nadmořská výška!! (doplň dle svého uvážení :-D :-D) Byla jsem rozhodnuta, že jen co na chatu dojdu (pokud tam vůbec dojdu), tak to zabalím… Do chaty jsem vstupovala s výrazem raněné laně a rozhodnutá říct, že dál prostě nejdu… No jo, ale to by v chatě nesměli být tři hezcí mladí chlapi, kteří mě začali plácat po zádech a říkat „super“, „fantastisch“ atd. Tož to pak prostě nejde se rozbrečet a říct „balím to“. Takže jsem vykouzlila americký úsměv, zhltla polívku, doplnila pití a vydala se dál vstříc mlze a dešti.
• Strašně moc mi pomohlo, že mi Peťa přišel naproti, takže posledních cca 6 kilometrů údolím běžel se mnou a povzbuzoval mě.  Přestože byl sám unavený po závodě, tak se sebral a šel mi naproti! Moc si toho vážím a neskutečně mě to nakoplo. Děkuju!
• Vypadalo to, že to bude o prsa korejské atletky, jestli stihnu limit. Nakonec jsem se na posledních 8 kilometrech vyprsila k heroickému výkonu a doběhla 40 minut před limitem
• Nic proti ionťákům, ale pivo je pivo

Docela dlouho jsem přemýšlela, jestli mám svůj výkon hodnotit pozitivně, nebo negativně a myslím, že motto, které jsem si vymyslela během trápení se do kopce, to vystihuje přesně – I am not strong, I am not fast, but never give up! Because DNF is not an option :-)

Dream team

Předstartovní selfie od Víti

S Peťou před startem

Přeběh ledovce. Foto: Víťa

Foto: Víťa

Výhledy byly neskutečné. Foto: Víťa

Průběh do druhého kola. Tady mi ještě bylo hej :-)

Pivo musí být :-) Foto: Verča

Foto: Víťa

Těsně před cílem

Krakonošova stovka 2015

               Na letošní Krakonošovu 100 jsem se opravdu těšila a zároveň se jí bála, protože všechna moje lednová předsevzetí o tom jak budu trénovat do roztrhání těla, zůstaly pouze na teoretické úrovni. Tentokrát jsme šli s Bártem sami, protože Michala vyřadila operace kolene.

Trasa K100 pro rok 2015

                V pátek jsme vyrazili z Proseka ve složení já, Martin a Radek. Nejprve jsme museli mému trhači asfaltu načepovat šťávu, dofouknout kola a pořídit dálniční známku. To byste nevěřili, kolik lidí cítí takhle v pátek navečer potřebu si pucovat interiéry, čistit koberečky a tak vůbec, takže dostat se ke kompresoru byl skoro nadlidský výkon. Po 20ti minutách opakovaného couvání a otáčení vozidla tak, abychom postupně nafoukali všechny 4 kola jsme konečně byli ready vyrazit směr Mnichovo Hradiště, kde jsme nabírali Bárta.

                Byť nás cestou postihly drobné trable v podobě cesty plné uzavírek, tak jsme do Vrchlabí dorazili včas, abychom si vyzvedli čísla. Zatímco Martin a Radek se šli rozhýbat, my s Bártem jsme šli na tradiční předstartovní pivko. V hospodě jsme se seznámili s milou dvojicí, která se chystala na sobotní trasu 55. kilometrů a parádně jsme si s nimi pokecali a nechali si udělat jednu zběsilou předstartovní fotku pro Michala, aby jako věděl, o co přichází :-p

Předstartovní pivko

Selfíčko musí být, víme :-)

Celá naše parta - zleva: Marťas, já, Radek Bárt

                Na startu jsme stáli dost vzadu, takže průchod zúženou bránou byl trochu zašpuntovaný, ale vzhledem k tomu, že jsme neměli ambice na bednu a dokonce ani těsně pod ní, tak nám to nijak nevadilo. J Start byl poměrně rychlý a bylo těžké nenechat se pobláznit davem a nepřepálit to, ale myslím, že jsme to zvládli. Cestou na Žalý míjíme chatu, kde už jako tradičně duní párty v plném proudu a její účastníci se sklenkami vína a piva postávají podél trati, popíjí a povzbuzují účastníky K100. Až na Mísečky (21. Kilometr) nám utekla cesta neskutečně rychle, a ač nebylo žádné extra teplo, tak jsem furt měla hroznou žízeň a neustále pila. Ačkoliv většinou při výkonu moc nejím, nebo začínám jíst pozdě, tak tentokrát jsem měla hlad už na cca 15. Kilometru a nepřešlo mě to až do cíle. Před Mísečkami mi začalo být šoufl, ale furt jsem se přesvědčovala, že to nic nebude a brzo budu OK… Měla jsem křeče v břiše a přemýšlela jsem, jestli si nepůjdu odložit boa někam za keříček, ale po té, co jsem si uvědomila, že mě ke zvracení nedokáže přimět ani flaška borovičky s Václavem (kolega z Košic), tak jsem tento plán zavrhla a těšila se do Harrachova, že si dám kofolu. Za Harrachovem u Mumlavských vodopádů jsme lehce zaváhali, ale nakonec jsme správnou cestu našli a vydali se na nekonečné táhlé stoupání na Voseckou boudu. Už z loňska jsem věděla, že to nebude žádný med, ale tentokrát se nám vyhnula spací krize a cestu na hřeben jsme zvládli v celkem slušném tempu. Za Voseckou boudou (45. kilometr) mě konečně opustila nevolnost a křeče v břiše a začala jsem se cítit lépe. Dokonce jsem do sebe dokázala nacpat jeden gel a pádili jsme směr Lužická bouda. Počasí na hřebenu bylo fakt krutopřísné. Déšť střídaly kroupy a sníh a vše doprovázela mlha a neskutečně silný nárazový vítr – no lahůdka :-) Už od loňska jsem se těšila, že si užiju ty výhledy a svítání u Sněžných Jam a tož zase nic :-) Kluzké kameny dolů k Petrovce jsme vzali na srdíčko a podařilo se nám tam stáhnout trochu ztráty, kterou jsme získali za Mísečkami kvůli mé slabosti… Na Lužické boudě (56. kilometr) jsme dali polévku a čaj (chtěli jsme si dát i pivko na spravení žaludku, ale bylo nám řečeno, že na pivo je moc brzy a že bude až od 7 ráno. No chápete to? Podle mě něco jako „brzo na pivo“ prostě neexistuje :-) ). Bárt se odebral na záchod, odkud se vrátil s nadšeným výrazem a s celou Lužickou boudou se podělil o to, co všechno si umyl a namazal a jak se cítí božsky :-D :-D Řekněme že to bylo o detail víc, než jsem nutně potřebovala vědět, ale tak hlavně že byl spokojený a těšil se na další kilometry J Pustila jsem se do výměny durch mokrých ponožek za méně mokré ponožky (déšť na hřebeni byl tak silný, že všechny věci v batohu byly komplet mokré). Při této operaci jsem zjistila, že mám nohy samý puchýř a v duchu jsem poslala do všech pekel toho „miláčka“, který ve čtvrtek nahlásil na Náměstí Republiky bombu, takže nejezdily tramvaje a já šla 3 km pěšky v lodičkách a udělala si den před Krakonošem slušně bolavé nožičky.

Luxusní počasíčko na hřebeni

                Od Lužické nás čekala cesta Polskem, na kterou jsme se oba těšili, protože úsek od Špindlerovky po zelené máme oba rádi a moc se nám líbí. Tradičně byl plný bláta a kluzkých kořenů, takže jsme si tam naše botky trošku upravili z venku i zevnitř, ale nějak nás to netrápila a mířili jsme směr Karpacz. Při seběhu do Karpacze Bárt trpěl jak kůň, protože i když je hubený, tak se svými 2 metry má přes 90 kilo, což je pro kolena pěkná zátěž. No a to bych nebyla já, abych si tam nepodvrtla nejprve jeden a po asi 20 metrech i druhý kotník. Před Karpaczi jsme moji vinou zakufrovali, protože pořadatele se na poslední chvíli rozhodli změnit trasu a zrovna nás došel pán s GPS a společně jsme se rozhodli důvěřovat GPS, což byla chyba. Kromě toho, že jsme tam ztratili cca 20 minut blouděním po lese, tak při zdolávání obory si Bárt zatrhl botu o větev a upgradoval si ji tak na model „parné léto“. Nakonec jsme Domek (ko)Laboranta našli, dali si čaj, kávu a sušenky a ve své nasranosti z kufrování a ztráty cenných minut jsem popoháněla Bárta, abychom se nezdržovali a šli dál. Výstup na Soví sedlo byl jedním slovem BRUTÁLNÍ!! Opravdu dlouhé a prudké stoupání bylo hodně na morálku. Bárt šel jak bůh a během chvilky se mi ztratil z očí. Supěla jsem do kopce jak lokomotiva a snažila se přesvědčit sama sebe, že přece ten kopec musí někde končit, ale místo toho byla jen další a další zatáčka. Bártovi se mě zželelo a rozhodl se na mě počkat a vytáhnout mě na ten kopec, i kdyby mě měl šťouchat holema do zad. Strašně moc mi to pomohlo a díky němu jsme ten šílený stoupák zvládli se ctí, byť jsem si na hoře musela z plných plic zařvat :-D :-D Úsek na Pomezní boudy už pak byl rychlá záležitost. Kousek před Pomezkami jsem ucítila, jak mi v botě praskly dva puchýře. Řeknu vám, že to je pěkně hnusný pocit… V tu chvíli jsem věděla, že už nesmím boty vyzout, protože už je jinak nikdy neobuju :-)

Dřevěné lávky v Polsku

Pivko na Pomezních boudách

                Na Pomezních boudách (74. kilometr) jsme dali chlebík s pomazánkou, lahváče Krakonoše a po rychlém pit stopu valili dál. Oba jsme byli překvapeni, jak máme dobré nohy a pořád jsme si říkali, že přece není možné, aby žádná větší krize nepřišla (když nepočítám žaludeční nevolnosti, které mě trápily cca 20 km). Ve strachu z toho kdy nás semele krize, jsme se rozhodli valit co největší bomby, dokud můžeme. Do Pece pod Sněžkou (85. kilometr) na kontrolu jsme se tak dostali o 20 minut rychleji, než jsme počítali. V euforii z toho, že bychom mohli mít čas pod 19 hodin, jsme se v Peci zdrželi jen na rychlý chleba a čaj a pustili se do vražedného výstupu na Hrnčířské boudy, z kterého mám trauma ještě z loňského roku. Bárt však byl nekompromisní! Žádné negativní myšlenky mi nedovolil a připomněl mi, že pokud budu pindat, tak má hůlky a neváhá je použít. Díky tomu jsme kopec zvládli nad náš standart a pustili jsme se do spanilé jízdy směr Horní Lánov a Vrchlabí. Začalo mě hrozně píchat v kotníku, který jsem si v Polsku zvrtla a začínala jsem tušit, že to asi nebylo úplně nevinné podvrtnutí. Do cíle to však bylo ještě cca 12 kilometrů, takže jsem si dotáhla nadoraz botu a doufala, že to do cíle vydržím. Ačkoliv mám seběh do Lánova lesem přes kořeny moc ráda, tak tentokrát jsem si ho nedokázala užít a těšila jsem se do Vrchlabí do cíle. Přes louky jsme to vzali indiánským stylem a s úsměvem na rtech v eufórii z toho, že už se blížíme k cíli. Cílem jsme proběhli v čase 18:02 (jooo ty dvě minuty zamrzí – obzvlášť když vezmu v úvahu to naše bloudění v Polsku. 17:59 by vypadalo mnohem lépe :-) ). Každopádně spokojenost obrovská, protože snový čas bylo dostat se pod 19 hodin a to se nám splnilo do posledního puntíku.

                V cíli jsme dali guláš a pivko (Honza nealko) a šli jsme vzbudit Martina s Radkem, kteří stovku zvládli za 14:25! Jsou to nehorázné běhny a mají za to můj nejhlubší obdiv! O času vítěze ani nebudu mluvit, protože jak říká Jiřina v Okresním přeboru „To je nelidskýýýý!!!!“ :-) Nasedli jsme do trhače a vyrazili domů. Kluci se naštěstí cítili fit, takže to odřídili až domů, za což jsem jim ohromně vděčná, protože já jen seděla, litovala svoje ubohé nožičky a přemýšlela, jestli si letos užiju sandálky, nebo budu muset nosit jen boty, kde nebudou vidět moje zrasované chodidla. Cesta domů utekla rychle. Ještě jsme se stavili v Kolibě na halušky a pivo a pak už jsme pádili přímo domů. Ve sprše jsem zjistila, že škody jsou větší, než jsem myslela a kromě prasklých puchýřů, odřených chodidel a fialového kotníků mám ještě odřené záda. Ale pozor!! Nehty mám všechny :-p

                Děkuji Bártovi za perfektní společnost. Moc jsem si to užila a šlo nám to spolu parádně. Bárt na tom byl lépe do kopce, kde mi hodně pomáhal a povzbuzoval mě. Mě tentokrát více sedly seběhy, ve kterých Bárt trpěl, ale zvládal to statečně. Martin s Radkem jsou prostě skvělí parťáci a mám z jejich skvělého výsledku obrovskou radost. Taky děkuju za všechny povzbudivé SMSky, které jsme během noci dostala. Všechny mě potěšily a některé i pobavily - zejména fotky chlastu a chlebíčků před televizí s komentáři typu „Taky máš takový veget“? :-)

                Letošní Krakonošova 100 se mi moc líbila, ale dnes je to poprvé co nebudu pořadatele jen chválit, ale i kritizovat. Vybavenost občerstvovaček byla výrazně slabší, než minulý rok. Výborný byl chleba s tvarohovou pomazánkou, zeleninová polévka na Lužické boudě a guláš v cíli. Velké mínus dávám za značení trasy. Již před závodem panovala na diskuzních fórech obava z polské části trasy, kterou téměř nikdo neznal. Nejen že pořadatelé na dotazy v diskuzích naprosto nereagovali, ale ani se nenamáhali tuto část trasy naznačit tak, aby nikdo nebyl na pochybách kam jít. Případně to šlo vyřešit itinerářem, jako na jiných závodech (Brtnické ledopády, Stovka Podkrkonoším, BLK atd.). Tohle by se na Olafo pochodu nestalo a zdaleka jsme nebyli jediní, kdo tam bloudil. Přesto všechno je pro mě Krakonošova 100 tradicí a příští rok mám v plánu vyrazit znovu :-)